Bruno Bezděk: Zvon je největší hudební nástroj
Čtrnáctiletý Plzeňan, jeden z nejmladších zvoníků u nás, rozezněl i zvon v katedrále sv. Víta
Zvony se staly čtrnáctiletému Plzeňanovi Bruno Bezděkovi osudnými, už když byl v kočárku. Jeho maminka Dita vzpomíná, že jakmile začal vnímat zvuky, vydržel poslouchat, jak bijí, dlouhé minuty. A také se záhy začal zajímat o vše, co vydává podobné zvuky a na co lze tlouci. Dnes je Bruno nejen jedním z nejmladších zvoníků v České republice, ale také odborníkem na zvony. Ví mnoho o jejich výrobě, o tom, jak by měly znít, zná zvuk i historii mnoha zvonů, které jsou osazeny ve věžích kostelů.
Bruno Bezděk (fotografie: M. Říský)
Jak dlouho už rozezníváš zvon ve věži plzeňského kostela Nanebevzetí Panny Marie (u františkánů) ve Františkánské ulici?
Pár týdnů poté, co byla věž osazena zvonem sv. Anna. To bylo v srpnu 2021. Nedalo mně tenkrát spát, že tam zvon je a že je nevyužitý. Sv. Anna byla původně odlita pro katedrálu sv. Bartoloměje. Když však byly do katedrály později umístěny další nové zvony, sv. Anna s nimi neladila.
Díky tobě tedy zní z tohoto kostela zvuk zvonů pravidelně. Není tam však jen sv. Anna...
Ta váží čtyři sta kilogramů a je u františkánů největším zvonem. Nachází se tam také nejstarší plzeňský zvon vyrobený okolo roku 1637. Je bez jména, protože v té době se zvonům často nedávala, zvlášť takto malým, neboť bylo náročné vypracovat reliéf. Třetí zvon v kostele Nanebevzetí Panny Marie je barokní a je zasvěcen sv. Prokopovi, Antonínovi, Kateřině a Nejsvětějšímu Srdci Páně. Byl odlitý v Plzni zvonařem Janem Pernerem.
A čtvrtý je v tomto kostele od letošního září právě tvou zásluhou.
Byl také odlitý zvonařem Janem Pernerem roku 1740. Je malý, váží jen dvacet tři kilogramů. Rodina paní Kolovratové, která se zná s mou maminkou, ho měla ve vlastnictví mnoho desítek let. Kdysi koupili ruinu ve Zhořci u Bezdružic a v ní našli i tento zvon. Stále přemýšleli, jak ho využít, pak mě objevili a zeptali se, jestli bych nechtěl vybrat kostel, v němž by mohl zvonit. Navrhl jsem kostel u františkánů.
Takže se zvon přesunul do Plzně?
Musel jsem ho před tím renovovat. Měl totiž menší vadu, někdo ho kdysi natřel černou olejovou barvou a nešla sundat žádným roztokem. Musel jsem ho opískovat. Věnoval jsem tomu téměř celé letní prázdniny. Správně se to prý nemá dělat, ale nebyla jiná možnost. Opálit jsem ho nemohl, to by pukl. Leštění a broušení by také nebylo dobré, poškodilo by strukturu zvonu. Musel jsem vyrobit dubovou hlavu a narýsovat kování, na kterém bude zvon držet. Bavilo mě to, ale občas byly chvíle, kdy jsem si říkal, že se na to vykašlu.
Nevěnuješ se ale jen zvonění či renovaci zvonů. Nedávno jsi také přenastavil zvony na katedrále sv. Bartoloměje. Co to znamená?
Většina lidí si myslí, že kostelní věž má jen jeden zvon. Ale tak to nebývá, o tom jsme mluvili už v souvislosti s kostelem u františkánů. Ve věži jsou většinou celé soubory zvonů. Plzeňská katedrála jich má pět. Navrhl jsem, jak by měly zvonit, aby to bylo optimální, aby to odpovídalo historii a významu katedrály i stavu zvonů. V katedrále jsou zvony na elektrický pohon, takže pak to podle mého návrhu přenastavili programátoři.
Co tedy mohou lidé z katedrály slyšet?
Ráno ve všední dny od pondělí do pátku zvoní Maria, což je středně těžký zvon vážící cca 1,2 tuny. V poledne ve všední dny bijí zvony dva – jsou sladěny do akordů. K již zmíněné Marii se totiž přidává o něco větší Jan Nepomucký. Večer v šest hodin zvoní Jan Nepomucký sám. Za mě je to zvukově nejhezčí zvon z celé katedrály, moc se povedl. Třítunový zvon Hroznata zní vždy v neděli večer a skoro pětitunový Bartoloměj, který je desátým největším zvonem v republice, je slyšet o významných událostech. A zvon Prokop je jediný původní z roku 1835, váží 646 kilogramů, je odlitý Václavem Pernerem z gotické zvonoviny z prvních původních zvonů katedrály. Zní dvakrát v týdnu, v sobotu ráno a v neděli v poledne.
Máš v adventním a vánočním čase jako zvoník víc práce?
Mám. Je víc bohoslužeb, na kterých zvoním, a také dostávám různá pozvání. Takže určitě i letos budou nějaké výlety za zvoněním.
Kde už jsi kromě Plzně zvonil?
Třeba na zvon Václav v katedrále sv. Víta na Pražském hradě. Nebylo to však o Vánocích, ale na svátek sv. Václava.
Není ti líto, že práci zvoníků nahrazují už zmíněné elektrické pohony?
Elektrické motory se ke zvonům začaly instalovat už ve 30. letech minulého století. Kdyby tam nebyly, tak by z kostelů zvony nezněly, protože by na ně neměl kdo zvonit. Ani pro mě není zvládnutelné, abych denně zvonil v kostele u františkánů. Snad jen kdyby to člověk měl jako svůj jediný zájem.
Jak vyznělo z předešlého povídání, nezajímáš se pouze o to, jak zvonit, ale také o vše, co souvisí se zvonařstvím, tedy i s výrobou zvonů.
Ta teoretická stránka šla ruku v ruce s tou praktickou. Ještě před tím, než jsem začal zvonit v kostele, jsem si zjišťoval vše, co se týká technického vybavení zvonů, jejich výroby, zavěšení i typů zvonění. Zajímá mě i akustická stránka. Zvonařství má v sobě mnoho oborů – uměleckých i technických. Zvonař musí mít znalosti z metalurgie, hudební nauky, fyziky, chemie či matematiky nebo uměleckého opracovávání kovů. Snažím se mít také přehled, jaké soubory zvonů jsou v kostelech v naší republice. Chodím na výtvarku i na hudebku – hraji na klavír, ale i tím směřuji ke zvonařství.
Zvonařů u nás v republice asi mnoho není…
V době pozdního středověku a v baroku byl u nás neuvěřitelný počet zvonařů. V Plzni třeba byly zvonařské dílny dvě. Pokud vím, tak dnes se zvony lijí v naší republice na třech místech. Byl jsem se už podívat u zvonařů v Brodku u Přerova, kde je dílna paní Dytrychové, a v Myslkovicích na Táborsku u Michala Votruby. A v katedrále jsem se potkal také se zvonařem Manouškem ze Zbraslavi. Zvoníci a zvonaři mají komunitu, kde se potkáváme a předáváme si zkušenosti.
A myslíš, že je to řemeslo, které má budoucnost?
Myslím, že určitě má. U nás je využito snad jen šedesát procent kapacity věží. Jsou kostelní věže, které zvony potřebují. Zvon jako takový, je vlastně největší hudební nástroj na světě. Myslím, že by se s ním, jako s hudebním nástrojem mělo zacházet.
Text: Hana Josefová