Gaëtan Pires se protančil z Francie přes New York do Plzně
Profesní cesta tanečníka Gaëtana Pirese vedla z rodné Francie přes New York až do Plzně. Zde žije se svou ženou, také tanečnicí, Kristinou Pires, rozenou Kodedovou, od roku 2017. Za šest let svého působení v Divadle J. K. Tyla (DJKT) ztvárnil řadu převážně hlavních rolí, jeho výkon v taneční adaptaci slavné komedie Zkrocení zlé ženy mu vynesl nominaci na Cenu Thálie. Na podzim se připravoval na titulní roli v životopisném baletu Čajkovský a zároveň na svou životní roli tatínka. V době, kdy rozhovor pro prosincové vydání Radničních listů vznikal, právě přišla na svět jeho dcera Laura. „Jsem strašně šťastný a těším se, až si je přivezu domů. Co se změní, to nevím. Najednou si ale člověk uvědomuje, že některé věci nejsou tak důležité, jak si myslel, že jsou,“ svěřil se.
Fotografie: I. Štěrbová / M. Root
Jak spolu jako mezinárodní rodina mluvíte?
Používáme „čenglish“. Kousek věty v angličtině, kousek v češtině. Když nás slyší někdo cizí, musí si myslet, že jsme blázni. Ale já jsem se takhle naučil česky. S Kristinkou jsme zpočátku mluvili anglicky, ale po příchodu do Plzně mi začalo vadit, že česky neumím. Takže když už jsem věděl nějaké slovo, jak se řekne česky, tak jsem ho použil, ale zbytek věty jsem řekl anglicky. Více méně nám to tak zůstalo, ale teď už nemám problém mluvit jen česky. Uvidíme, jak to bude fungovat s dcerou. Už jsme o tom několikrát s Kristinkou mluvili, zatím náš plán vypadá tak, že Kristinka bude mluvit česky, já francouzsky a spolu budeme mluvit anglicky i česky.
V Plzni tančíte od roku 2017. Jaký byl váš první dojem z města a divadla?
Před příchodem do Plzně jsem žil několik let v Praze, takže to velká změna nebyla. Plzeň je jen menší a je tady výrazně méně lidí. To mi vyhovuje. Když jdu po ulici na nákup nebo na pivo, vždy potkám někoho, s kým se můžu zastavit na kus řeči. To mám rád. Je tu taková rodinná atmosféra. Největší rozdíl byl v tom, že v Plzni se o moc víc mluví česky. V Praze jsem vlastně češtinu vůbec nepotřeboval. A můj příchod do divadla? Hned jsem byl obsazen do baletu Manon, kde jsem tančil rytíře des Grieuxe, a první tři týdny jsem zkoušel sám nebo jen s partnerkou, takže se souborem jsem se vůbec nepotkal. To bylo zvláštní.
Pro balet se člověk vlastně musí rozhodnout už v dětství, je to náročný umělecký obor. Vzpomenete si na okamžik, kdy jste si řekl, že budete tanečníkem?
Prý když mi byly čtyři, nějaká paní učitelka se zeptala, kdo chce dělat tanec, a já jsem dal ruku nahoru. Ze začátku jsem se ale klasickému baletu nevěnoval. Dělal jsem všechny možné sporty a vždycky mezi tím byl i tanec – ale převážně hip hop, street dance apod. Chtěl jsem být tanečník, ne baleťák, prostě tanečník. Všichni mi ale říkali, že klasický balet je základ a že se bez něj neobejdu. Ze začátku to bylo hrozné, vůbec se mi tréninky nelíbily, ale maminka na mě tlačila, že je to pro mě důležité. Protože mi bylo už 14 let, nemohl jsem dělat klasickou konzervatoř, teda rok jsem byl na konzervatoři v Marseille. Tehdy se tam měnil ředitel a škola moc dobře nefungovala, proto jsem se rozhodl pro soukromou školu. Tohle máme ve Francii jinak. U nás jsou soukromé školy lepší než státní. Pak následovala Ellison Ballet v New Yorku – jedna z nejlepších tanečních škol v Americe, co znám. I když jsem měl částečné stipendium, bylo to finančně náročné. Rodiče pracovali dnem i nocí, abych tam mohl studovat alespoň jeden rok. Ale byla to cenná zkušenost. Studium bylo hodně intenzivní a časově náročné. Zároveň jsem potřeboval dokončit střední školu ve Francii. To bylo taky těžké. Mladý kluk v New Yorku, který se ale zároveň musí sám učit!
A jaké cesty osudu vás zavedly do Plzně?
Po roce v Americe bylo jasné, že z finančních důvodů není šance, abych se vrátil. Hledal jsem proto novou školu v Evropě. V té době mě kontaktovala moje učitelka z bývalé školy, která spolupracovala s Bohemia Baletem v Praze, což je soubor u pražské konzervatoře. V Bohemia Baletu zrovna hledali kluka, takže bych to mohl na měsíc dva zkusit. Odletěl jsem tehdy do České republiky s malým příručním kufrem a vidíte, už jsem tady deset let. Působení v Bohemia Baletu mě hodně naučilo, potkal jsem se tam s panem Slavickým, který je jako můj český tatínek. On mě naučil hodně nejen v tancování, ale dal mi i mnoho cenných rad do života.
Měl jste nějaké umělecké sny a splnila vám je Plzeň?
Mým největším snem si bylo zatancovat Basila v Donu Quijotovi. Ale když se v Plzni zkoušel, měl jsem úraz kotníku. Bylo to pro mě hrozné období, protože jsem se musel dívat, jak ostatní zkoušejí. Doufal jsem, že derniéra nepřijde a já si to stihnu zatancovat. Nakonec jsem Basila tančil třikrát, a to byl pro mě zatím největší jevištní zážitek.
V listopadu měl premiéru balet Čajkovský, tančíte v něm titulní roli.
Je to poprvé, co dělám titulní roli a také roli, kdy více záleží na herectví než na tom, jak vysoko skočím či kolik piruet otočím. Herectví je tady mimořádně důležité, aby diváci porozuměli, co jim chceme říct. Rozhodně je tato role po herecké stránce tou nejnáročnější, jakou jsem zatím tančil.
Editace textu: Hana Josefová