Jiří Žalud, legenda plzeňského baletu, oslavil devadesátiny
Už v roce 1952 tančil v baletu Divadla J. K. Tyla v Plzni a na jeho jevišti stál ještě loni. Strávil na něm aktivně tedy více než sedm desítek let a ztvárnil více než 140 rolí, zažil devatenáct ředitelů. Je držitelem prestižní Ceny Thálie za celoživotní dílo. Tanečník a plzeňský rodák Jiří Žalud oslavil 22. září 2026 devadesátiny. Na plzeňské radnici ho přijala radní města Plzně pro oblast kultury a památkové péče Eliška Bartáková.
Fotografie: M. Pecuch
„Mládí je dar přírody, stáří je umělecké dílo, vy jste toho živým důkazem,“ zdůraznila během setkání radní Eliška Bartáková. Předala jubilantovi kromě darů také děkovný list za jeho bohatou uměleckou činnost, kterou přinášel radost několika generacím Plzeňanů. Zajímala se o jeho začátky, role, i to, co ho do vysokého věku udržuje ve výborné psychické a fyzické kondici.
„V 16 letech jsem z druhého ročníku průmyslovky utekl k divadlu. Věděl jsem, že chci tančit, i když jsem o divadle nic nevěděl a neměl jsem ani žádnou baletní průpravu. Jen zkušenosti s tančením ve folklorním souboru,“ zavzpomínal Jiří Žalud. Dodal, že rodiče jeho rozhodnutí přijali a podpořili. Pomoc mu nabídl strýc, který mu domluvil setkání s Jiřím Němečkem, jenž tehdy vedl balet plzeňského divadla: „Vzal mě a za chvíli, v prosinci 1952, jsem už tančil v představení Romeo a Julie, a to bez jakéhokoli tanečního vzdělání. No, tenkrát jsme v plzeňském souboru byli bez vzdělání na konzervatoři všichni, prostě amatéři. Jenže Jiří Němeček připravil tak dobrou choreografii, a tak skvěle to zrežíroval, že jsme s tímto představením v roce 1953 vyhráli Divadelní žatvu.“
Pak pro Jiřího Žaluda nastala tvrdá práce. Musel vše, co mu v tanečním vzdělání a přípravě chybělo, dohnat. „Čekaly mě tréninky, tréninky, tréninky a dřina, dřina, dřina,“ konstatoval lakonicky. Říkal, že se mu to vyplatilo. Povinnou vojenskou službu vykonával jako člen armádního uměleckého souboru. Díky tomu mohl cestovat po republice, vystupovat na desítkách míst a poznat provoz mnoha divadel. Když se po „vojně“ vrátil do plzeňského baletní souboru, stálé angažmá získal roku 1954 a v roce 1961 se stal sólistou baletu, šel z role do role. Jejich výčet je úctyhodný, tančil Prince v Labutím jezeru, Careviče Ivana v Ptáku Ohniváku, Petruška ve stejnojmenném baletu, Vezíra v Legendě o lásce, otce Germonta v La Traviatě, Krále Duncana v Macbethovi…
Oženil se, jeho manželka byla také baletní sólistkou, měli děti. „Tohle všechno strašně rychle uteklo a najednou jsem v roce 1997 odcházel do důchodu. To jsem netušil, že budu hrát ještě dalších téměř třicet let,“ usmál se. „Začalo to nenápadně, přišli za mnou, zda bych nevzal takovou maličkou roli v Donu Quijotovi, no pak se přidávaly další maličkosti, najednou jsem hrál v inscenaci Edith – Vrabčák z předměstí, která byla na repertoáru dvacet let a hostovali jsme s ní po celé republice.“
Ve svém „důchodovém“ období ztvárnil Jiří Žalud desítky rolí. Byl například Milionářem v Někdo to rád horké, Hrabětem ve Slečně Julii či Krčmářem v Donu Quijotovi. S jevištěm se rozloučil loni v červnu rolí Ceremoniáře v Labutím jezeru.
V letech 1968 a 1992 až 1995 byl šéfem plzeňského baletního souboru. Dlouholetou práci Jiřího Žaluda připomíná také řada ocenění. Za rok 2003 získal Cenu Thálie za celoživotní mistrovství v oboru balet a pantomima. „Tehdy cenu dostal jen několik let po svém odchodu do důchodu. Já tehdy zrovna začínal ve vedení plzeňského baletu. Myslím, že od té doby v plzeňském divadle vykonal tolik práce, že by si tuhle cenu zasloužil dostat ještě jednou,“ poznamenal s úsměvem Jiří Pokorný, šéf plzeňského baletního souboru, který Jiřího Žaluda na setkání na radnici doprovodil. Jiří Žalud dále v roce 2010 obdržel Cenu Vendelína Budila a získal také Uměleckou cenu města Plzně za rok 2015. Byl jmenován rovněž čestným členem Divadla J. K. Tyla.
„Balet se musí dělat s chutí a naplno, nejde vyskočit jen napůl. Když má tanečník sílu, dokáže přenést své pocity na diváky,“ vyznal se Jiří Žalud. Dodal, že v začátcích své kariéry hrával prince, našel se však v rolích komických a charakterních.
„Musí se to překonat,“ odpovídá Jiří Žalud na otázku, jak dokázal ‚přelstít‘ prokletí mnoha tanečníků, kteří se svou profesí musejí rozloučit kvůli zdravotním problémům v mladém věku: „Vím, že třicítka je pro mnoho tanečníků hranicí. Já v tom věku pořád chodil do tréninkového sálu, cvičil a říkal si, pořád to ještě jde. Ve čtyřiceti mi to taky ještě pořád šlo, takže jsem si řekl, že toho využiji a budu do toho dál šlapat.“ Jiří Pokorný potvrdil, že ve cvičebním sále trávil Jiří Žalud sám hodiny a hodiny: „Noví mladí tanečníci, kteří k nám nastupují, bývají překvapeni, když ho tam vidí trénovat, pak však využijí jeho zkušeností a chodí si k němu pro rady.“
Kromě baletu a divadla má Jiří Žalud další velkou lásku – kolo. Procestoval na něm celou Evropu, a ještě donedávna jezdíval denně v průměru 60 kilometrů.
Text: Hana Josefová