Má vůbec škola budoucnost? I o tom byla diskuze v Plzni
Diskuze v DEPO2015 (fotografie: M. Pecuch)
Do jakého světa nyní dospívají naše děti, jak se musí změnit pohled dospělých, má vůbec škola budoucnost a pokud ano, tak v čem, jakým výzvám čelí učitelé i rodiče a jaká je vlastně vůbec cesta budoucího vzdělávacího systému? Zejména o těchto tématech diskutovali v úterý 4. února v prostorách DEPO2015 primátor města Plzně a původní profesí učitel Martin Baxa, učitel a konzultant společnosti EDUin Bob Kartous, ředitelé plzeňských základních škol, pedagogové i veřejnost. Podnětem k diskuzi byla kniha Boba Kartouse nazvaná No Future s podtitulem „Vezeme děti na parním stroji do virtuální reality?“.
„Bob Kartous je jedním z výrazných hlasů české diskuze o vzdělávání. Zabývá se nejen vzdělávacím systémem, ale i perspektivou a problémy vzdělávání. Chtěl bych mu tímto poděkovat, že přijal mé pozvání. Během svých dvou poslaneckých let jsem několikrát ocenil jeho pomoc, i za to mu děkuji. Protože jestli něco v debatě o školství chybí, tak jsou to data, srovnávací studie, fakta, a to jsem měl vždy příležitost od něj získat,“ uvedl při představování hlavního hosta primátor Martin Baxa. Na pódiu spolu s ním byly i ředitelka Základní školy Božkov a emeritní předsedkyně Asociace ředitelů základních škol Hana Stýblová a ředitelka 28. základní školy v Plzni Pavla Jedličková.
„Snažím se poukázat na to, že jsme se během několika desetiletí dostali od doby, kdy se svět odehrával podle stejného modelu, do světa, v němž vzniká zcela nová existenční dimenze. Ta do značné míry absorbuje celý náš svět a velmi výrazně jej ovlivňuje, mluvím o digitálním světě,“ přiblížil svou knihu Bob Kartous. Do jaké míry se změnila a mění výchova a vzdělávání, ukazuje v knize na příběhu své babičky, rodičů, svém vlastním a svých synů.
„Ve výchově se opíráme o to, co jsme sami odkoukali, co jsme se naučili v přístupu našich rodičů a učitelů k nám samým. Podle tohoto se výchova a vzdělávání odehrávaly desetitisíce let. Starší předávají poznání mladším, aby se mladí mohli na svět adaptovat. Během posledních dvaceti let jsme ale o tyto modely přišli. Do světa vstoupila nová existenciální dimenze, ve které se musíme naučit žít. My starší jsme tak často na úplně stejné startovací pozici jako naše děti a jsme vystavováni tomu, abychom se neustále učili a přizpůsobovali se nové konfiguraci světa,“ přiblížil Bob Kartous.
Podle něj se ale v dnešní době starší lidé často nejsou schopni dostatečně přizpůsobit změnám a popisovat mladším svět takový, jaký je. V mnoha případech tak ztrácejí autoritu. S tím se setkávají učitelé i ředitelé škol. „Současné děti jako by nectily autoritu školy, autoritu starších. Je to do značné míry způsobeno tím, že rozdíly mezi životem generací vytvářejí daleko větší propasti a daleko větší míru neporozumění,“ vysvětlil Bob Kartous. Osobně považuje za velkou chybu to, že jako starší často „en bloc“ neboli hromadně odsuzujeme svět dětí, kterému příliš nerozumíme a vnímáme jej jako cizí. „Jako starší a zkušení bychom ale měli do těch světů vstupovat a poznávat je,“ řekl. To se podle něj týká například i široké oblasti digitálních her. „Těžko můžeme poučným způsobem přistupovat k výchově a vzdělání dětí, aniž bychom pochopili, co na tom naše děti tak láká. Děti do tohoto světa vyrůstají. I ony se ale ocitají ve zvláštní situaci, protože přirozeně očekávají, že jim starší i zkušenější autority vysvětlí, do jakého světa vstupují. To se ale příliš nestává. Děti tak ztrácejí jistotu, že jim někdo svět dokáže vysvětlit a dokáže je na něj připravit,“ dodal.
Problémem současné doby je dále i to, že děti dospívají ve světě extrémně materiálně bohatém, jejich touhy jsou naplněny, což u nich ale přirozeně vede ke ztrátě ambice něco zlepšovat.
Přestože jsou v oblasti výchovy a vzdělávání změny nezbytné, věří Bob Kartous v budoucnost školy. „Věřím, že jejím hlavním úkolem bude socializační efekt, půjde o poslední místo, kde se budou děti mezi sebou ještě setkávat. Budeme muset přemýšlet, jakou bude mít škola podobu,“ dodal.
Text: Eva Barborková