Město uctilo památku Josefa Hlavatého, jenž v Plzni následoval Jana Palacha
Město uctilo památku Josefa Hlavatého (fotografie: M. Pecuch)
Město Plzeň dnes uctilo památku Plzeňana Josefa Hlavatého, jenž se 20. ledna 1969 krátce po 20. hodině polil petrolejem a zapálil. Svůj čin spáchal jen pár dnů poté, co se v Praze pokusil upálit student filozofie Jan Palach. Stejně jako Palach, tak i Hlavatý na následky svého činu o pár dnů později zemřel. Pietní setkání se uskutečnilo na náměstí T. G. Masaryka, před padesáti lety nazývaném Dukelské, a to v místech tehdejší události. Květiny za město, jež akci organizovalo, položil primátor Martin Baxa. Uctění památky se zúčastnil i náměstek Michal Vozobule, přítomni byli i další zástupci města, stejně tak například Hlavatého neteř Jaroslava Silvarová s rodinou.
„Josef Hlavatý má sice rozporuplný životní příběh a je člověkem jiného typu, než byl Jan Palach, ale klíčové svědectví z 20. ledna 1969 nám dává směr k tomu, abychom ho počítali mezi lidi, kteří vyjádřili nesouhlas s okupací. Jeho zápalná oběť vyvolala okamžitě velkou reakci, zmínil ho tehdy i prezident Ludvík Svoboda, který se snažil uklidnit atmosféru v zemi po Palachově smrti. I to dokládá, že jeho oběť v povědomí byla. Bohužel poté se ji složkám tehdejšího režimu podařilo z povědomí veřejnosti vymazat. Na 50 let tak Josef Hlavatý z dějin zmizel. Je to nespravedlnost a proto jsme se zde sešli, abychom tuto nespravedlnost napravili a vrátili jej do našeho povědomí. Ve svých 25 letech na tomto místě zvolil způsob protestu, který je drastický, vědomě si způsobil těžkou bolestivou smrt, chtěl tím určitě něco říci a z té dávné doby k nám mluví stále,“ uvedl mimo jiné ve svém proslovu primátor Martin Baxa. Podle primátora si město bude Hlavatého takto připomínat pravidelně, dnes to bylo vůbec poprvé.
„Už kvůli jeho rodičům a sestře, tedy mé mamince, je dobře, že se takto veřejně připomněla jeho oběť. Oni byli vyřízeni nejen z toho samotného činu, ale i z toho, co to následně rozpoutalo,“ řekla novinářům neteř Josefa Hlavatého Jaroslava Silvarová. Podle ní se v rodině řešilo, zda se má rodina snažit čin uvést na pravou míru ve chvíli, kdy jej mocenské orgány začaly zpochybňovat a poté zcela zpochybnily.
Pětadvacetiletý Josef Hlavatý, jenž utrpěl popáleniny 2. stupně na 66 až 70 procentech povrchu těla, zraněním podlehl 25. ledna 1969. Po převozu do vojenské nemocnice byl při vědomí a podle dostupných pramenů během ošetřování lékařům opakoval, že: „…čin spáchal na protest proti tomu, že jsou zde Rusové“. Ve třetím dílu nedávno dokončených Dějin města Plzně, které se věnují i událostem roku 1969, se s odkazem na odborné prameny a články historiků píše: „Mocenské orgány zprvu hodnotily motivy Hlavatého sebeupálení totožně jako čin Palachův, jak o tom svědčí mimo jiné televizní projev prezidenta Ludvíka Svobody z téhož večera, v němž hovořil o tom, že v Plzni podobným způsobem jako Jan Palach vztáhl ruku na svůj život další mladý člověk. O den později už ale celostátní média s odvoláním na tiskovou konferenci ministra vnitra a média regionální s odvoláním na tiskovou konferenci na MěstNV v Plzni referovala o případu v jiném duchu. Hlavatého čin nelze vzhledem k jeho problematickému životu v žádném případě spojovat s činem pražského vysokoškoláka. Tyto informace se promítly i do postoje plzeňské veřejnosti. Zatímco ještě téhož večera, kdy se Josef Hlavatý upálil, se na místě tragického činu sešlo okolo 150 lidí, kteří diskutovali, zapalovali svíčky a zanechávali vzkazy, v nichž srovnávali Hlavatého čin s Palachovým, následujícího dne se už jednalo pouze o několik desítek osob. Mocenským orgánům se tedy prostřednictvím zamlčení některých důležitých skutečností a naopak zdůrazňováním Hlavatého osobních problémů podařilo zmanipulovat veřejné mínění do takové míry, že Hlavatý byl nakonec odsouzen jako člověk, jenž poskvrnil ‚čistotu‘ Palachova činu, a jeho jméno na několik desítek let ‚zmizelo‘ jak z lokálních, tak z celostátních dějin.“
Text: Eva Barborková