Michal Černý: V atletice patří ke zdatnému tělu i chytrá hlava
Atleti mají v Plzni už deset let k dispozici moderní sportovní areál. Atletický stadion města Plzně byl ve Skvrňanech otevřen v roce 2013 a také několikrát dovybaven o další sportoviště i zázemí. V letošním roce je naplánována výstavba východní tribuny, rozšíří se prostor pro diváky, ale i pro sportovce, pro něž bude postaven cvičební sál a další zázemí – sociální i relaxační. Podle Michala Černého, sportovní ředitele atletického klubu (AK) Škoda Plzeň, který má stadion ve své správě, se péče města o atlety vyplácí. Klub za posledních deset let ztrojnásobil svou členskou základnu a mnoho jeho sportovců má našlápnuto k účasti na letošních olympijských hrách v Paříži.
Zdroj fotografií: AK Škoda Plzeň
Kam až sahá historie AK Škoda Plzeň?
Klub svou činnost zahájil v roce 1947. Do roku 2011 jsme sídlili na atletickém stadionu ve Štruncových sadech. Ten však byl přebudován na nový fotbalový stadion. My jsme se museli v době, kdy začal být přestavován, stěhovat po provizorních místech. Bylo to pro nás hektické a nekomfortní. Tehdy byl klub hodně nefunkční, měli jsme minimálně členů, bylo málo trenérů a děti neměly zájem k nám do klubu chodit trénovat. V roce 2013 se pro nás však otevřel nový atletický areál ve Skvrňanech, a to doslova obrátilo plzeňskou atletiku naruby. Začali jsme strmě růst jak do počtu členů, tak sportovních úspěchů. Jestliže nás v roce 2013 bylo necelých tři sta, tak v současné chvíli máme více než tisíc členů, šedesát trenérů a patříme v mládežnických i seniorských kategoriích a také v týmových hodnoceních k nejlepším v republice. Jsme za těch deset let, co jsme tady, maximálně šťastní. Stadion vybudovalo město Plzeň, my jej máme ve správě – dlouhodobém nájmu a myslím, že jsme dobrý nájemce. U projektu jsme jako konzultanti byli od samého počátku.
Budování má pokračovat. Ve schváleném rozpočtu města Plzně je naplánována výstavba východní tribuny.
Město Plzeň areál pravidelně vylepšuje. Východní tribuna pro nás bude dalším milníkem. Už před třemi čtyřmi lety, kdy se klub začal rozrůstat, jsme začali tušit, že budeme potřebovat rozšířit zázemí. Stadion nebyl v roce 2013 projektován na takové množství členů a sportovních akcí. Díky východní tribuně se nejen rozšíří prostor pro diváky, ale sportovci získají nové šatny či cvičební sál, testovací místnost, tréninkovou plochu s tartanovým povrchem a na střeše budou tři tréninkové běžecké dráhy. Projekt počítá i s výstavbou dalších parkovacích míst.
Z toho, co už jste říkal, asi vyplývá, že v současné době hraje v tom, jakému sportu se děti budou věnovat, důležitou roli prostředí a zázemí, které jim je klub schopen nabídnout…
Je to tak. Jsme toho jasným důkazem. Město do roku 2013 zainvestovalo téměř sto milionů korun, aby tady mohl od nuly vzniknout takovýto moderní atletický areál. Další desítky milionů korun pak investovalo v průběhu uplynulého desetiletí. Snad se to vyplatilo, protože od té doby začalo atletiku dělat velké množství dětí – došlo přímo k atletickému boomu. Jsme tak trochu republikovou raritou a myslím, že můžeme být vzorem pro všechna krajská města. Funguje pod námi také atletická akademie pro všechny atletické kluby Plzeňského kraje. Náš klub ji zastřešuje. Je financována městem Plzní, Plzeňským krajem, Atletickým svazem a námi jako klubem. Podporuje talentované atlety, aby měli správný sportovní rozvoj, zdravotnický dozor a lékařskou i fyzioterapeutickou péči, pomáháme jim propojit studium se sportem, zajišťujeme jim sportovní pomůcky, možnost trénovat v moderních areálech, účast na soustředění i setkání s jinými talenty…
Je stadion využíván od rána do večera?
Povětšinou to funguje tak, že tady mají dopoledne školy, ať již základní, střední, nebo pedagogická fakulta hodiny tělesné výchovy. Spolupracujeme také s Policií ČR či Hasičským záchranným sborem ČR. Areál využívají ke svým tréninkům nebo sportovním kláním. Odpolední hodiny patří primárně členům klubu a večerní zase třeba jiným sportovním klubům, které si ho mohou k tréninkům pronajmout. S už zmíněnou pedagogickou fakultou máme podepsanou dohodu o spolupráci a její studenti tělesné výchovy si u nás mohou prakticky vyzkoušet, jaké to je vést atletický trénink dětí. Areál je maximálně vytížen, denně ho navštíví více než pět stovek sportujících, to je podle mě slušné číslo. Pravidelně pořádáme také nejvyšší atletické soutěže, jako je mistrovství republiky nebo extraliga. V roce 2024 nás ale žádná z těchto velkých soutěží nečeká, a to právě kvůli stavbě východní tribuny, která významně zasáhne do provozu klubu. O to více uspořádáme menších soutěží, jako jsou školní závody a podobně, které nejsou tak náročné na logistiku a zázemí. Až tribunu postavíme, oslavíme to nějakým super mítinkem.
Jak jste se dostal k atletice vy?
Mamka mě v šesti letech přivedla do klubu a už jsem tady zůstal.
Atletiku vám vybrala maminka, jakou jste si pak zvolil disciplínu?
Šly mi a bavily mě sprinty. Později jsem inklinoval ke čtyřstovce a osmistovce. Bavilo mě trénovat v partě. V osmnácti letech jsem s aktivním sportováním skončil, umřel nám trenér, k jinému jsem jít nechtěl a už jsem i cítil, že se v atletice do úplné špičky neprosadím. Šel jsem na vojenskou civilní službu, a když jsem se z ní vrátil, volali mně z klubu, zda bych nechtěl pomoci s trénováním dětí. A už jsem v tom byl zas. Pak to šlo ráz na ráz – trénování malých dětí, žactva, juniorů i dospělých, zajišťování různých organizačních záležitostí… Teď se to ustálilo, dělám v klubu sportovního ředitele a trénuji žáky. Jak se lze dostat do AK Škoda Plzeň? Řeknu to na rovinu: Dostat se k nám do klubu je velmi těžké. Na nábor, který děláme každý rok v září, nám pravidelně chodí čtyři sta dětí a přijmout jich můžeme sto až sto padesát. Přijít mohou děti a mládež ve věku od pěti do šestnácti let. Atletika má totiž tu výhodu, že není nutná brzká specializace a začínat se může klidně ve třinácti letech i později. Takových příkladů máme mezi našimi členy několik.
Jak vypadají přijímací testy?
Zájemci zdolávají „opičí“ dráhu, kde je vyzkoušíme ze všech pohybových dovedností. Mají dále zadané gymnastické cviky, zkoušíme je z odrazových dovedností, rychlosti a také z házení. Musím tedy poznamenat, že dovednost házet se ze současné mladé generace téměř vytratila. Testy vyhodnotíme a přihlížíme i k tomu, jestli se zájemci věnují i nějakému jinému sportu, ať již v jiném klubu, nebo v rodině, zda lyžují, plavou či jezdí na kole. Všestrannost je v atletice velkou výhodou.
A když už jsou v klubu, co je čeká?
Máme děti rozdělené podle věku, kluci a holky trénují dohromady. Do 12 let s nimi primárně děláme pohybovou všestrannost, jde hlavně o to, aby získali pohybové návyky a motorické schopnosti. Až po 12. roce věku začínáme postupně s atletickým tréninkem a ještě později, až tak v patnácti šestnácti letech, s atletickou specializací na běhy, vrhy, skoky. Můžeme si to dovolit, protože máme velké množství zkušených trenérů a skvělé zázemí.
Takže do těch patnácti jde především o radost z pohybu?
Tak o tu má jít vždycky. Stal se nám nedávno takový unikát. Na republikovém klání jsme získali pouze jedinou žákovskou medaili, což v porovnání s ostatními kluby České republiky bylo naprosto tristní, avšak ve vyšších kategoriích dorostu, juniorů i dospělých jsme byli na počet medailí nejúspěšnějším klubem v republice. Ukazuje to, že se nám vyplatí naučit děti co nejvíce věcí, a až potom s nimi dělat atletické disciplíny, jejich výkon má pak strmý růst a díky tomu zůstávají u sportu i v dospělém věku.
Atletika je individuální sport, je třeba i v ní ctít či budovat kolektivního ducha?
To stoprocentně. Je o týmovosti. Děti, mládežníci a dospělí vlastně také jsou v partě rádi. Budujeme propojení nejen s klubem, ale také s městem Plzní. Atletika je individuální sport v tom, že si za vítězství i prohru může každý sám, ale reprezentujeme náš klub a město. Když jedeme na soustředění či závody, tak se navzájem podporujeme.
Mění se nějak v horizontu desítek let trenérské přístupy k dětem?
Tak asi by dnes nešlo aplikovat vše z toho, jak jsem byl za mlada trénovaný já. Jsou různé metody, jak děti nahecovat. Nikdy by ale z tréninku neměly odcházet se špatným pocitem, pořád je hlavní radost z pohybu. Tím, že v atletice dbáme na všestrannost, má každé dítě šanci v něčem vyniknout, na něco se těšit. Právě šance zažít úspěch může dítě u sportu držet i mu dávat možnost lépe nést prohru v něčem jiném. Někdy se ale stane, že když třeba děti prohrají nějakou týmovou soutěž, pobrečí si. I to ale ke sportu patří. Mění se nejen psychologie sportu, ale i tělesná zdatnost dětí, jíž je nutné přizpůsobit tréninkové metody, a také rodiče a jejich přístup k potomkům.
Mluví vám a dětem rodiče do tréninků?
Rodiče na tréninky nepouštíme. Mohou se dívat z hlavní tribuny, ale v přímém kontaktu s dětmi ani trenéry nejsou. Malé dítě v pěti šesti letech se pak totiž spíše dívá na maminku nebo tatínka než na trenéra. Když sedí rodič na hlavní tribuně, je už dost daleko, aby ho dítě nevnímalo.
A jak to je s pohybovými schopnostmi současných dětí?
Děti by měly mít co nejvíce pohybu, tak alespoň patnáct až dvacet hodin týdně. To ale nemají, vždyť už se třeba úplně vytratilo chození do školy s aktovkou na zádech či hraní si za barákem, kde se samy spontánně naučily spoustu pohybových dovedností. To, co se dříve učily děti samy, je teď na rodičích, na tom, zda je vezmou na kolo, lyže, zda s nimi půjdou plavat. Tam, kde to v rodině funguje, jsou děti připravené na celkový správný rozvoj tělesného aparátu. Když to tak není, tak to nejsme schopní ani my nějak napravit, to by děti musely chodit na tréninky každý den, což v dětském věku není moc vhodné.
Víte už, kdo z vašich svěřenců pojede letos na olympiádu do Paříže?
To zatím přesně nevíme, ale velkou naději má čtvrtkařka Tereza Petržilková. Tereza Hrochová se bude pokoušet na jaře o kvalifikaci na olympijský maraton. Účast na olympiádě bychom také moc přáli výškaři Janu Štefelovi, přišel k nám z Opavy, už vyhrál mistrovství Evropy do 23 let, byl ve finále na mistrovství světa mužů, má šanci se na olympiádu dostat. Uvidíme, co Jaromír Morávek v chůzi, a na olympiádu by se mohla dostat i oštěpařka Petra Sičaková, má už jistý limit na mistrovství Evropy. Nadějí je hodně, myslím, že na olympiádě v Paříži bude ‚škodováků‘ dost.
Platí pro atlety nějaká zvláštní charakteristika?
Typické pro atleta je, že dokáží skloubit vrcholový sport a studium. Trenéři i kluby je v tom podporují. Drtivá část atletů zvládne propojení nejen se střední, ale i s vysokou školou, aby měli nějaký základ do života, až s atletikou skončí. Máme tady přes třicet reprezentantů v různých věkových kategoriích a jen dva nestudují či už nemají hotovou vysokou školu – to je skvělá vizitka nejen pro ně, ale i pro náš klub v tom, že jsme schopní jim to takto pomoci skloubit – vlastně to po nich i cíleně chtít. Je to ta nejlepší cesta, jak být rozvinutý po všech stránkách. Máme u nás v klubu právníky, lékaře, ekonomy… Vlastně ta chytrá hlava k tomu zdatnému tělu patří.
Vrací se k vám po skončení sportovní kariéry někteří z nich jako třeba trenéři malých dětí nebo pomocníci při závodech?
Musím říci, že ano. Za těch deset let, co jsme tady ve Skvrňanech, klubem už prošla řada lidí a někteří z nich se postupně vracejí, pomáhají finančně i přiložením ruky k dílu. To propojení s klubem zůstává. Myslím si, že jsou si vědomi toho, co jim plzeňská atletika dala.
Text: Hana Josefová