Pečeť města Plzně patří in memoriam kunsthistoričce Věře Běhalové
Historickou Pečeť města Plzně udělil primátor města Martin Baxa in memoriam české historičce umění a autorce prací o architektuře Věře Běhalové. V pondělí 10. ledna 2022 převzali ocenění z rukou primátora příbuzní české kunsthistoričky, která probádala a navrhla k památkové ochraně plzeňské realizace průkopníka moderní architektury Adolfa Loose. Ty, které se zachovaly až do 60. let 20. století, prakticky zachránila před zničením.
Věra Běhalová (autorka fotografie: Markéta Othová, zdroj: Muzeum hlavního města Prahy)
„Historickou Pečetí města Plzně oceňujeme ty, kteří se zasloužili o rozvoj našeho města, o ochranu jeho práv nebo napomohli k jeho prestiži. A o to vše se Věra Běhalová určitě ve velké míře zasloužila, vždyť díky ní byly zachráněny Loosovy plzeňské interiéry, na něž jsme nyní tak moc pyšní. Kdyby je důkladně nezdokumentovala a nenechala prohlásit kulturní památkou, zanikly by. Zachránila je před zkázou,“ uvedl primátor města Plzně Martin Baxa.
Předání pečetě města Plzně (fotografie: M. Pecuch)
PhDr. Věra Běhalová se narodila 31. července 1922 v Prostějově. Již krátce po komunistickém převratu v roce 1948 byla vyhozena ze studia dějin umění na Karlově univerzitě v Praze. Jako věřící katolička se totiž zapojila do protikomunistického odboje a předávala tajné zprávy od svých pedagogů z univerzity francouzskému velvyslanci. Jejich úsilí bylo brzy prozrazeno a Věra Běhalová spolu s mnohými byla odsouzena na sedm let za špionáž a velezradu. V padesátých letech byla internována v těžkých pracovních lágrech, z vězení se vrátila s trvale podlomeným zdravím.
„Po odpykání trestu ji čekalo náročné střídání různých druhořadých zaměstnání, až se konečně v druhé polovině 60. let minulého století dostala do Plzně, kde nastoupila do Krajského střediska památkové péče a ochrany přírody. Zde mohla poprvé od studií pracovat ve svém oboru. Díky své pevné vůli a ohromnému nadšení se stala jednou z nejvýznamnějších odbornic na Loosovu tvorbu,“ připomněl vedoucí Odboru památkové péče Magistrátu města Plzně Karel Zoch, který byl jedním z těch, kdo navrhli udělit Věře Běhalové historickou pečeť města Plzně in memoriam. Věra Běhalová si nejen díky své píli, ale také díky své skromné a dobrotivé povaze brzy získala důvěru mnohých pamětníků, kteří ji k tvorbě Adolfa Loose v Plzni navedli. Začala si dopisovat s Loosovými bývalými spolupracovníky, klienty a přáteli. Pustila se do hledání toho, co po válce ještě z Loosových realizací v Plzni zbylo. Ty důkladně zdokumentovala a nechala prohlásit za kulturní památky. Tímto krokem mnohé interiéry zachránila před zničením, neboť Loosova tvorba byla stejně jako ostatní památky modernistické architektury vnímána jako buržoazní a nehodnotná. Zmapování plzeňských interiérů Věrou Běhalovou bylo základním stavebním kamenem pro jejich budoucí studium a obnovu.
Dalšímu bádání po historii Loosovy plzeňské tvorby se sama věnovala hned po zdárné emigraci v roce 1968 do Vídně, a to například průlomovým článkem Pilsner Wohnungen von Adolf Loos (Bausforum II., 1970). Ve Vídni mohla ve věku téměř padesáti let dokončit násilně přerušená studia doktorátem z dějin umění a stala se uznávanou odbornicí na architekturu a umění 19. a 20. století. Etablovala se také jako znalkyně na secesní nábytek. Celý život v emigraci se nezištně věnovala pomoci krajanům, emigrantům z Československa. Do Čech se znovu pracovně podívala až po sametové revoluci. Věra Běhalová zemřela 6. ledna 2010 ve Vídni.
Historickou Pečeť in memoriam přijeli do Plzně z Prostějova převzít sourozenci Zdeňka Vodáková s dcerou Martinou Vodákovou a Jiří Běhal s dcerou Žanetou Běhalovou, kteří jsou potomky Karla Běhala, jenž byl Věřiným bratrancem. Rodiny se s Věrou Běhalovou stýkaly.
Primátora Martina Baxu zajímalo, jak na Věru vzpomínají. Zdeňka Vodáková vyprávěla, jak s Věrou v roce 1981 absolvovala cestu po Itálii: „Provedla mě Římem, dokázala domluvit audienci u papeže a od Poláků, které jsme na náměstí potkali, vyprosila odznak Solidarity.“ Jiří Běhal připomněl, že pomáhala ve Vídni českým i slovenským emigrantům s vyřizováním úředních záležitostí i hledat práci. Oba se shodli, že byla tak trochu bohém a že by se rozdala.
Text: Hana Josefová