Vzpomínky na listopad 1989? Měl jsem promočené boty
Ľubomír Smatana je už čtvrt století rozhlasovým reportérem. Před pětatřiceti lety, v době sametové revoluce, byl studentem a členem stávkového výboru
Město Plzeň chystá oslavy 35. výročí sametové revoluce. Na neděli 17. listopadu je připraven bohatý celodenní program. Nechybí v něm ani setkání s pamětníky a také spolupráce s Českým rozhlasem Plzeň. Jedním z pamětníků je Ľubomír Smatana, který je už čtvrt století rozhlasovým reportérem. Přinášíme rozhovor z listopadových Radničních listů.
Ľubomír Smatana (fotografie: M. Říský)
Jak na listopad roku 1989 vzpomínáte?
Byl pátek. V podvečer jsem se zúčastnil malé demonstrace před vědeckou knihovnou ve Smetanových sadech. Pod kontrolou několika příslušníků veřejné bezpečnosti nás tam bylo asi padesát. Sešli jsme se, zamávali vlajkou, zazpívali hymnu. Ale bylo to takové rozpačité. Pak jsem odjel do Kralup nad Vltavou. Měl jsem tam zeměměřičskou brigádu a taky tam byl mejdan. Organizovali to lidé z geofyzikálního ústavu. Tam jsem se dozvěděl, co se v Praze semlelo, a tak jsem hned v sobotu do Prahy odjel. Chodil jsem po ulicích a stal se účastníkem různých malých seskupení. Nakonec jsem se dostal do jedné vysokoškolské budovy, kde se sešla úzká skupina lidí včetně disidentů, která formulovala prohlášení. Dostal jsem jeden vytištěný papír a odjel s ním do Plzně. Přijel jsem v pondělí ráno na hlavní nádraží, tehdy Gottwaldovo, s trikolorou na klopě. Byl jsem tam s ní v tu dobu asi jediný. Dojel jsem na kolej v Baarovce a zašel za svými kamarády Martinem Sichingerem a Michalem Šamanem, že v Praze se na školách stávkuje a my musíme taky. Hned jsme to začali punktovat – dělat letáky a rozvěšovat je. Přidávali se další spolužáci.
Tehdy jste studoval v Plzni pedagogickou fakultu?
Ano, biologii a chemii. Na fakultě jsme vytvořili stávkový výbor, usadili jsme se ve fakultní budově ve Veleslavínce, kde jsme i přespávali. Trávili jsme tam celé dny a noci, vznikala tam přátelství i jiné vztahy. Lidé nám nosili jídlo, a dokonce i peníze. Podařilo se nám ‚dovalit‘ i nějaké tiskací stroje, na kterých jsme tiskli letáky, které navrhovaly holky z výtvarky. Třeba Karolína Žáková, dnes zástupkyně ředitelky na střední umělecké škole Zámeček. A dokonce jsme tiskli i nějaké literární sbírky, které vycházely v samizdatu. To se dělalo skoro celý prosinec 1989. Mezitím jsme jezdili do Prahy pro informace nebo vyjížděli mimo Plzeň do továren a zemědělských družstev, abychom informovali, co se v Praze a v Plzni děje, proč studenti stávkují. Vozili jsme s sebou na kazetách záběry z Prahy, na nichž bylo vidět, jak příslušníci veřejné bezpečnosti řežou studenty v uličkách. Jezdil jsem s Jirkou Sojkou v trabantu, který netopil.
Jaké pocity se vám při vzpomínce na ony intenzivní týdny vybaví?
Že mi byla zima a že jsem měl furt promočené boty.
Měli jste strach?
To asi ne. Bylo to velmi hektické, byl tam adrenalin a bylo nám kolem dvaceti. Na strach tam nebyl prostor. Dnes bych se v podobné situaci asi bál.
Jak se proměnila fakulta?
V roce 1989 byl děkanem Vladimír Brichta, ten rezignoval. Děkanem se stal geodet a kartograf Jiří Pyšek a nás biology začal učit jeho bratr Antonín, botanik. Ten musel v době normalizace školu z politických důvodů opustit. Vrátili se i další pedagogové, za komunistů perzekvovaní, třeba mykolog a filozof Svatopluk Holec. Formoval se akademický senát a studenti mohli mluvit do řady záležitostí. Staré vedení zmizelo, navolilo se nové, škola se začala proměňovat.
A změnil se i váš život?
Mně devadesátá léta splynula. Souhlasím se sloganem, že kdo si devadesátky pamatuje, ten je neprožil. Ale ano, život se mi změnil. Pro mě byla důležitá svoboda a otevřené hranice. Jel jsem se podívat na střihání železné opony, a jakmile začalo v roce 1990 léto, okamžitě jsem sbalil batoh a jel stopem na západ. Sehnal jsem si nějaký kontakt a ve Španělsku pracoval jako dobrovolník na archeologických vykopávkách. Na podzim roku 1990 jsem zorganizoval první zájezd Stavovské unie studentů do Polska a Litvy. Sehnal jsem autobus, naložili jsme ho především pivem. Na česko--polské hranici jsme všichni museli vylézt z autobusu, vyložit piva, aby bylo jasné, že převážíme jen povolený počet piv na osobu. Každý vzal svůj příděl a přešel přes hranici. Taky se nám povedlo, že místo do Litvy jsme dojeli do Běloruska, tehdy bylo ještě součástí rozpadajícího se Sovětského svazu. Asi největším zážitkem bylo, když jsme v listopadu naskákali do moře a koupali se se sudem gambrinusu.
Jak jste to měl se školou a potom s prací?
Nejsem žádná ‚rychlokvaška‘. Školu jsem studoval osm let. Mezitím jsem cestoval, brigádničil. Když jsem studia dokončil, střídal jsem různé práce. Jezdil jsem jako průvodce s cestovní kanceláří, dělal jsem střechy, pracoval po hospodách, prodával vajíčka na trhu na Chodském náměstí… A pořád se snažil cestovat, později jsem výpravy na západ vyměnil za východ, byl jsem v Indii, Turecku, na Balkáně. Když začala válka v bývalé Jugoslávii, pro organizaci Člověk v tísni jsem jako dobrovolník sháněl humanitární pomoc a poté ji vezl s dalšími kolegy do Kosova. Neměl jsem prachy a měl spoustu času, byl jsem na cestách, přespával u kamarádů…
A po hektické době přišel Český rozhlas, s ním jste spojený už čtvrt století.
Nastoupil jsem tam v prosinci 1999 a i mě překvapuje, jak dlouho už tu jsem. Možná jsem tu vydržel proto, že v rozhlase jako reportér střídám různá místa. Začínal jsem v Plzni a jezdil po regionu. Pak jsem šel na rok do Číny, v roce 2006 jsem na čtyři roky odjel na Slovensko, poté jsem byl jako reportér na několik týdnů v Africe na mistrovství světa ve fotbale, ne však jako sportovní redaktor, připravoval jsem reportáže z dění okolo fotbalu. Pak jsem nastoupil jako redaktor Radiožurnálu a sledoval nejen domácí dění, ale jezdil i za hranice, když se někde něco semlelo, třeba bombové útoky na Srí Lance, zemětřesení v Nepálu, jezdil jsem na Ukrajinu – před válkou i ve válce.
Letos na podzim jste pro Radiožurnál připravoval zpravodajství ze zatopeného Jesenicka…
Dělal jsem i povodně v roce 2002, a tak mi nyní přišlo, že dřív ta pomoc byla živelnější. Teď je organizovanější a nemyslím, že je to vždycky k dobru. Déle trvá, než se dobrovolníci přes všechny krizové štáby dostanou tam, kde jsou potřeba.
Jak vlastně vypadá práce rozhlasového reportéra?
Je sám na všechno. Vymyslí si práci, dostane úkol nebo se stane něco nenadálého, kam musí rychle vyjet. Naloží věci do auta, pořád musí mít vše připravené – nahrávání, kabely, nabíječky, vodu, gumáky i spacák. Přijede na místo, natáčí, stříhá, pošle reportáž do redakce, napíše článek na web, udělá k němu fotky. Sám si musí vyřešit případné ubytování nebo přespat v autě. Někdy to je pěkná pakárna, protože je mi zima, mám hlad, žízeň, potřebuji na záchod a do toho musím rychle pracovat a včas poslat, co po mě redakce chce.
Jak tuto vaši profesi snáší rodina?
Mrzí mě, že ještě nikdo neudělal rozhovor s mojí manželkou o rozdělení rolí v rodině. Máme spolu čtyři děti. Teď už jsou velké a samostatné ve věku od 13 do 18 let. Když ale byly malé, musela se vypořádat s tím, že jsem na týden odjel a zůstala s nimi sama. Mám ještě staršího syna. Narodil se v den, kdy padla vláda, tedy 24. listopadu 1989. Tenkrát jsem nebyl zrovna otec roku, dnes jsme se synem v kontaktu a máme normální vztahy.
Změnila se za těch pětadvacet let, co děláte rozhlasového reportéra, novinařina?
Hodně. Já sice stále obcházím lidi a natáčím je, k nim ale potřebuji nějaký backround, tedy vysvětlení situace či kontextu, vyjádření příslušných institucí. A tady narážím na PR oddělení a tiskové mluvčí, dříve šéfové odpovídali napřímo. Změnily ji i sociální sítě. Novináři z nich opisují prohlášení. Tuto výrokovou žurnalistiku nemám rád. Český rozhlas má kodex a tohle jeho redaktoři dělat nesmějí. Sociální sítě samozřejmě v novinářské práci i pomáhají. Já je sleduji, když se objeví něco zajímavého, tak za těmi lidmi jdu, domluvím si s nimi reportáž.
Sociální sítě novináři používají také k propagaci své práce.
Můj facebook je záležitostí čistě pro mé kamarády a známé, píšu tam o kulturních a jiných akcích. Třeba o běžeckých závodech, které v Přešticích pořádám. Na twitter, po přejmenování síť X, dávám fotky zajímavých lidí, s nimiž jsem se při natáčení setkal, a krátký text o nich, někdy i link na nějakou reportáž. S nikým se nefotím, neventiluji tam své názory. Nepotřebuji zahušťovat tenhle prostor dalším zbytečným názorem.
A připomenete si výročí sametové revoluce?
Každý rok zvu kamarády na Večírek u kamen. V polovině listopadu se scházíme někde v hospodě a pozveme kapelu. Letos to bude 16. listopadu v Milči u Nepomuka.
Text: Hana Josefová