Pověsti města Plzně
O radnici
O plzeňské radnici je všeobecně známo, že je nejkrásnějším renesančním domem v Plzni a dějiny všech událostí, jimž byly její zdi mlčenlivými svědky, by vydaly na hodně tlustou knihu. Není tedy divu, že i radnice je opředena řadou tajemných příběhů.
Nejstarším radničním duchem bude patrně mansfeldský oficír, který prý byl zabit, když se chtěl zmocnit peněz z obecní pokladny. Podle Steinhauserova vyprávění prý následujícího dne šla městská rada ke slyšení u Mansfelda. Ten ale uznal, že se zabitému stalo po právu, neboť prý on, Mansfeld, plenění zakázal.
Jiná pozoruhodná událost byla zapsána roku 1871:
Když nastoupil purkmistr František Stehlík z Čenkova a Treystattu roku 1800 svůj purkmistrovský úřad v Plzni, tu se stalo, že o štědrý den byla o půlnoci okna velkého sálu městské radnice osvětlená, jako by se tam největší slavnost konala. Když noční chodci upozornili radniční stráž na tento zjev, odešel radniční hospodář podívat se, co se v sále děje, shledal týž ale prázdný a tmavý. Když vyšel před radnici, viděl zase okna osvětlená. Tato podivná věc byla sdělena pánům radním, když se po svátcích k poradě sešli, a tu jeden z nich pravil, že od starých lidí slyšel, že takové vidění znamená, že někdo z radnice umře. A také do týdne zemřel první radní.
Vážnost, kterou domu dávala jeho výstavnost a výzdoba, jistě vhodně doplňovaly staré sluneční hodiny. Byly ale zrušeny, protože někdejší magistrát prý usoudil, že jsou málo platné, jelikož prý ukazují jen za časných ranních hodin, kdy páni měšťané ještě spí nebo už na svých polnostech nebo v jiném hospodářství mimo město meškají, nebo zase za odpoledních hodin, kdy už se den sklání k večeru. V nejhlavnější hodiny denní, kde páni na rathouz k jednání spěchají, nebo páni měšťané tam práva vyhledávají, překáží kostel slunci, aby na hodiny svítil tak, aby čas mohly správně ukazovati. Proto rozhodli páni konšelé, že na radnici má býti dán orloj pořádným mistrem na obecní groš zhotovený.
Také o zrušení hodin na staré vodárenské věži v Pražské ulici rozhodl kdysi magistrát, ale toto rozhodnutí, jak vyprávěl Jan Kramář roku 1913, mělo svou nečekanou odezvu u veřejnosti. Při nároží masných krámů v Pražské ulici měla svůj ovocnářský stánek paní Rýsová, známá pro svou "výřečnou přímost". Nebyla zlého srdce, avšak za to byla - jak se v staré Plzni říkalo - "vod huby".
Na věži protější vodárny byly hodiny se starým již sotva znatelným ciferníkem. Kdysi bylo to za purkmistra Pecháčka napadlo městské radě, že ty hodiny přes neustálé správky nechtějí správně choditi, a proto usneseno zrušiti je. Stalo se! Avšak nepomyslili při tom na paní Rýsovou, která se zle rozčertila, že jí vzali "její hodiny."
Došla si za tepla na purkmistra Pecháčka na radnici a ostře ho v té věci interpelovala. Přišla tu arci kosa na kámen, neboť starý Pecháček byl člověk sukovitý a na toho se nesmělo z ostra.
Výsledek této intervence paní Rýsové bylo řízné odbytí se strany hlavy města.
S nevýslovnou zlobou v srdci vracela se paní Rýsová ke svému ovocnářskému stánku a přemýšlela, jak by se domohla odčinění té své domnělé pohany. Ale purkmistr Pecháček vyprávěl svým přátelům o té bojovné návštěvě paní Rýsky, a tak se dostala zpráva o této události "do echa", až se jí konečně ujala nezvedená mladá chasa. Začala paní Rýsku škádliti otázkami: "Kolik je hodin!" a měla nekřesťanskou radost, když ubohou starou ženu dopálila. Ale na tom ještě nebylo dosti. Jednoho rána přišla paní Rýska opět ke svému stánku. Vyložila zboží, nestarajíc se o své okolí a usedla uprostřed svého ovocného bohatství do své stolice. Po chvíli začaly se trousiti školní děti kolem a volali na paní Rýsku zase: "Paní Rýsková, kolik je hodin?" Příval nadávek dostal se jim v odpověď. Ale paní Rýsce bylo divné, že děti opodál stánku neustále poskakovaly a směrem k stánku prsty ukazovaly. Paní Rýska počala se ohlížeti, zdali jí děti něco nevyvedly, až si konečně povšimnula, že na zdi masných krámů, nad její hlavou, je křídou nakreslený velký ciferník. Zlost Rýsčina byla tímto pohledem vyvrcholena do stupně varu a Pražská ulice rozléhala se jejími projevy nevole. Ale neměla žádného náčiní při ruce, aby ten ciferník mohla smazati a tak odstranila hlavní příčinu škádlení. Byla to pravá muka, která vytrpěla toho dne, než se dočkala večera. Jakmile bylo "po kšeftu" a paní Rýska své zboží uložila, pospíšila domů, přišla se svým děvčetem, nesouc žebřík a hadr, kterýmžto poslednějším osudný ciferník smazala.
Tato "očista" ji však nebyla nic platnou, neboť mladá řeznická chasa z masných krámů obnovovala vždycky, než se začalo rozednívati, nákres ciferníku. To trvalo tak dlouho, až konečně to věčné škádlení paní Rýsky nezvedenou mládež omrzelo a paní Rýska také ciferníku zvykla.
Staří Plzeňané však nepřestali říkati, když jim šly jich kapesní hodinky "cestičkami", nebo když věžní nebo radniční hodiny někdy selhávaly: "To je jistě hodinář nařídil podle Rýsčiných hodin!"
O vzájemném škádlení veřejnosti s magistrátem byla, je a patrně ještě bude dochována řada dokladů. V článcích, které za svého života publikoval Schiebl, není ale nikde dochována zpráva o vyhrocených vztazích, které by v Plzni končily vyházením úředníků z oken radnice na nabroušené sudlice jako v Praze. Ať bylo, co bylo, vše se pokaždé nějak usmlouvalo.
Plzeňským purkmistrům mnohdy nechyběl ani smysl pro humor. Například královský purkmistr Kopecký vozíval z Plzně keramické vánočky jako dárek svým přátelům v Chebu a purkmistr Pecháček byl strůjcem řady povedených žertů, o čemž svědčí Schieblem popsaná aféra údajně s 300 let starým klášterním vínem. K úsměvným radničním příběhům patří také událost, která se odehrála patrně v době purkmistrování E. Davida v první čtvrtině 19. století.
Schieblova teta Anna Skřivanová vyprávěla, že prý jednou dostal se neznámým způsobem do dvora plzeňské radnice večerního času černý kozel. Když nastala noc, počalo mu býti ve dvoře smutno. Začal mečeti a rohy trkati do vrat, vedoucích z dolejšího mazhauzu, kde stály stříkačky a děla městská, do radničního dvoru. Policajt, jenž ve strážnici při sladké dřímotince pečoval o bezpečnost města, byl hlukem tím probuzen. Pospíšil nahoru pro radničního hospodáře, který měl od vrat klíče. Tento přišel a když otevřeli dvířka ve vratech, vyrazil na ně "čert" s velkýma rohama a očima jako ohnivé koule. Než se vzpamatovali, zaběhl pod stříkačky, kde se skrčil a ze tmy na ustrašené strážce radnice očima svítil. Policajt doběhl do Pražské brány pro druhého kolegu - Plzeň měla tehdáž jen čtyři policejní strážníky - a žádal ho důtklivě, aby šel s ním do radnice na pomoc proti "čertu". Ten prohlásil, že se nesmí od brány hnouti, poradil však, aby byla věc oznámena na arciděkanství a panu purkmistrovi. Mezi tím čekal radniční hospodář na náměstí před radnicí, boje se dovnitř mazhauzu vejíti.
Zatím přivedl policajt jednoho kaplana z arciděkanství a pana purkmistra, který vzal s sebou svého čeledína, starého vojáka, jenž se ozbrojil velkou tyčí. Tak vešla celá výprava s náležitou obezřetností do radničního průjezdu či mazhauzu. Purkmistrův čeledín se pokřižoval a tyčí postupoval proti čertu, který při matném svitu lucerny ještě hrůzněji vypadal. Když čeledín po čertovi bodl, učinil tento skok, při čemž způsobil, naraziv o stříkačku, nemalý hlomoz a příšerně zaječel, takže i srdnatý čeledín dal se na ústup.
V tom se čert vypletl z haraburdí v mazhauze nakupeného a vyrazil ven, na své pokušitele, tu uviděli, že to není čert, nýbrž černý kozel. Nato dodal si policajt zmužilosti a chytl čerta za rohy a za pomoci čeledína přivázal ho k jedné stříkačce. Následujícího rána byl zavolán obecní pastýř, který poznal kozla jako majetek jednoho měšťana a odvedl mu ho. Radniční hospodář i bojácný strážník byli potom ještě dlouho terčem vtipů "jak je vystrašil čert v rathauze". Toť původ onoho pořekadla.
V roce 1995 byla v plzeňském knihkupectví a nakladatelství Veselý vydána kniha "ZLATÁ KNIHA PLZEŇSKÝCH POVĚSTÍ" autora Vladimíra Havlice. Tato kniha vznikla podle Schieblovy sbírky "PLZEŇ V POVĚSTI, LEGENDĚ, TRADICI A ŠKADLIVCE". Publikace byla vydána za finanční podpory České spořitelny a.s., pobočky v Plzni u příležitosti oslav 700. výročí založení města Plzně.