Adamu Skálovi prochází rukama historie Plzně
Adam Skála je od roku 2012 sedmým městským archivářem. V rozhovoru, který vyšel v červnových Radničních listech, přibližuje dávnou i nedávnou historii našeho města, jeho důležité okamžiky, vypráví i o práci v Archivu města Plzně. Říká se, že rok založení Plzně – 1295 – není tak jednoznačný.
Adam Skála (fotografie: M. Pecuch)
Jak to tedy se založením Plzně bylo?
Nová Plzeň (Nova Pilsna), jak se ve středověku dnešní Plzeň nazývala pro odlišení od původní Plzně, dnešního Starého Plzence, byla založena za vlády Václava II. Přesné datum není známo. Na základě kombinace různých historických dat víme, že se tak určitě stalo mezi lety 1288–1300, interval lze zpřesnit na roky 1291–1295. Zpravidla se slaví letopočet 1295, který se objevil ve dvou rukopisech z 15. století a s nímž přišel jako první v roce 1967 tehdejší městský archivář Miloslav Bělohlávek.
Nové město bylo založeno zhruba jedinou generaci od povýšení dnešního Plzence na královské město a jen 9 km daleko. Je těžké nalézt jeden důvod, který vyvolal potřebu přemístit Plzeň na soutok Radbuzy a Mže. Václav II. totiž dost možná založil Novou Plzeň proto, aby naplnil své reprezentační a mocensko-politické ambice a vyrovnal se zakladatelským projektům svého otce Přemysla Otakara II. Původní Plzeň navíc neměla být Novou Plzní nahrazena. Zprvu se počítalo s jejich souběžnou existencí. Panovník totiž ponechal Starou Plzeň jako správní centrum kraje, kde nadále sídlily krajské úřady.
Lze říci, že některá místa v Plzni mají historii ještě delší?
Nejstarší dochovaná stavba na území města je románský kostel sv. Jiří na Doubravce z 12. století. Dříve byl vznik kostela vztahován k nepříliš důvěryhodné zprávě obsažené v první redakci kroniky Přibíka Pulkavy z poloviny 14. století, podle níž biskup Vojtěch v roce 992 vybudoval v Kostelci v plzeňské provincii kostel Panny Marie a provizorní řádový dům. Tato interpretace však byla nejnovějším výzkumem vyloučena. Další předlokační stavbou je kostel Všech svatých v zaniklé vsi Malice, který před výstavbou kostela sv. Bartoloměje sloužil pro zakládané město jako farní
kostel.
Které události patřily k důležitým okamžikům našeho města v prvním půltisíciletí?
Naprosto zásadní byla úspěšná obrana města před husity, kteří katolickou Plzeň celkem čtyřikrát neúspěšně obléhali. Při posledním obležení se Plzeňským podařilo během výpadu do tábora obléhatelů ukořistit velblouda, který se později jako symbol vítězství nad husity dostal do městského znaku. Dalším dokladem významu vítězství je vznik tzv. Nového svátku, který se slavil od roku 1448 až do druhé poloviny 19. století jako připomenutí této události. Z hlediska prestiže města a také upevnění katolicismu mezi jeho obyvateli byl významný pobyt pražské kapituly, která do Plzně utekla po obsazení Prahy Jiřím z Poděbrad na počátku září 1448 a zůstala zde až do korunovace Ladislava Pohrobka roku 1453. Město se tak stalo organizačním centrem české katolické církve. V roce 1466 se kapitula do Plzně uchýlila podruhé a zůstala zde až do roku 1478.
Mimořádnou událostí, která se už nikdy neopakovala, byl pobyt panovnického dvora Rudolfa Habsburského, který se do Plzně přesunul 14. září 1599 poté, co v Praze vypukl mor, a zůstal zde až do 4. června 1600. Nelze pominout dobytí města generálem Arnoštem z Mansfeldu v listopadu 1618 a následnou okupaci, která trvala až do jarních měsíců roku 1621. Plzeň byla tehdy poprvé ve svých dějinách dobyta a stala se na dva roky Mansfeldovým hlavním finančním zdrojem. Během této doby bylo město generálem v podstatě ožebračeno.
Jste vedoucím Archivu města Plzně, máte v depozitáři nějaké listiny či jiné dokumenty nebo předměty, které se vážou k době založení našeho města, tedy ke středověku?
Zmínil bych dvě listiny, které byly v roce 2017 prohlášeny archivními kulturními památkami. První je závěť měšťana Wolframa Zwinillingera z roku 1307 s prvním dochovaným otiskem nejstaršího plzeňského pečetidla. Význam listiny spočívá nejen v tom, že jde o nejstarší doklad městské pečeti, ale i v samotném jejím textu, kde je obsažena nejstarší zpráva o existenci ještě nedostavěného kostela sv. Bartoloměje. Druhou je zlatá bula Zikmunda Lucemburského z 19. září 1434, kterou panovník vydal městu jako odměnu za věrnost a náhradu škod způsobených husitským obléháním. Cenné bylo především osvobození plzeňských obchodníků od cel v českých zemích i celé německé říši, což pro ně znamenalo ohromné zlevnění tuzemských i zahraničních obchodních cest.
A jsou podobně cenné listiny v archivu i z doby baroka?
Z období baroka žádné archiválie, které by měly status archivní kulturní památky, nemáme. Svým obsahem jsou pro Plzeň zajímavé opisy latinského rukopisu plzeňského rodáka, jezuity Jana Bartoloměje Tannera Historia urbis Plsnae (Dějiny města Plzně), napsaného v letech 1670–1678. Tanner v něm zdůraznil slavnou minulost rodného města, jeho výjimečné postavení v království, slávu a proslulost, které získalo v husitských válkách. Další zajímavou archiválií je rukopis plzeňského arciděkana Jana Alexia Čapka zaznamenávající svědectví o zázracích spojených s milostnou gotickou sochou Plzeňské madony. Sám Čapek vedl záznamy v letech 1672–1682, jeho nástupci pak pokračovali až do roku 1743.
Čím blíže k dnešku, tím asi více dokumentů lze dohledat. Co vypovídají archivní dokumenty o Plzni 19. století?
Prameny ukazují proměnu města sevřeného ještě na počátku století soustavou opevnění a obklopeného zahradami a poli, která dosud živila velkou část jeho obyvatel, v moderní průmyslové centrum s významnou částí dělnického obyvatelstva. Tato proměna probíhala ovšem až do 90. let 19. století poněkud živelně; na jedné straně stály prosperující průmyslové podniky a na straně druhé nedostatečná infrastruktura. Tento rozpor se však podařilo vedení města do počátku první světové války vyřešit. Právě v té době se také objevily stavby charakterizující Plzeň až do dnešních dnů, jako je muzeum, divadlo nebo Měšťanská beseda.
V pramenech se samozřejmě odráží i tehdejší národnostní složení obyvatel města. V první polovině století ovšem „Češi“ a „Němci“ v dnešním pojetí národnosti neexistovali, hranice mezi nimi byla prostupná a neostrá, pro řadu obyvatel byla tehdy důležitější příslušnost ke zdejší obci. Vědomí příslušnosti k jednomu z národů se upevňovalo teprve ve druhé polovině 19. století. V první polovině 19. století se v Plzni znovu objevila židovská menšina; ta se hlásila k německé části společnosti, až v devadesátých letech se objevili tzv. Čechožidé, kteří se hlásili k části české.
A jaké bylo v Plzni 20. století?
Do 20. století vstupovala Plzeň jako prosperující město s úspěšnými podniky těžkého, ale i potravinářského průmyslu. V období první světové války se také díky zbrojnímu průmyslu Plzni zpočátku relativně dařilo. S tím, jak se válka prodlužovala a zásobování se stále zhoršovalo, se ale obyvatelstvo radikalizovalo a prohluboval se odpor jak proti válce, tak vůči Rakousko-Uhersku. Vyhlášení republiky bylo i v Plzni – samozřejmě mezi českou většinou – přijato s nadšením. Dvacátá a třicátá léta představovala pro Plzeň v mnoha ohledech mimořádně úspěšné období, kdy prodělala neobyčejný rozvoj a stala se skutečnou moderní metropolí západních Čech. Následující období od mnichovské dohody až do roku 1990 se bohužel vyznačovalo především různou mírou ztráty svobody, perzekucí určitých částí společnosti nebo menšin a oproti předmnichovským létům všeobecným úpadkem. Na druhou stranu se i v těchto mnohdy opravdu těžkých dobách objevili lidé, kteří se nebáli vzdorovat, ať už to byli odbojáři, nebo vojáci zahraničního vojska během druhé světové války, či účastníci protikomunistických demonstrací a později členové disentu.
K této a předchozí otázce musím doplnit, že archivní prameny přinášejí mnohem plastičtější obraz města, než jsem tady ve zkratce uvedl. Například konec 19. a první polovina 20. století jsou charakteristické čilým spolkovým životem, který je ve fondech Archivu města Plzně bohatě doložen, řada fondů se týká kulturního života města a mohl bych tak pokračovat dál.
Od roku 2001 pracujete v Archivu města Plzně, od poloviny roku 2012 stojíte v jeho čele jako sedmý městský archivář. Kdy vlastně Archiv města Plzně vznikl?
Městský archiv se konstituoval s postupným rozvojem správy města už od jeho založení. Listiny, listy a knihy, které souvisely s úřadem, byly nejprve ukládány v obecní truhle na radnici. Kvůli bezpečnosti do ní byly ukládány i listiny soukromé, městské rychty a vesnic plzeňského panství. Už od počátku existence archivu bylo tedy jeho účelem soustředění a ochrana písemností důležitých pro město i jeho obyvatele. Za symbolický rok vzniku novodobého městského archivu se bere rok 1869, kdy byl městský úředník Martin Hruška jmenován za své zásluhy o zachování a uspořádání starších dokumentů a zejména listin městským archivářem. Po Hruškově smrti v roce 1871 se však město rozhodlo místo archiváře neobsazovat. Po založení městského muzea v roce 1878 se archiv stal na 70 let jeho součástí. Až 1. července 1948 se archiv už pod svým současným názvem stal organizační složkou městského národního výboru a po roce 1989 jeho nástupců.
A jaká je úloha Archivu města Plzně v současnosti?
Provádíme výběr archiválií ve skartačním řízení u statutárního města, jeho organizačních složek, právnických osob zřízených nebo založených městem, na-příklad škol a školských zařízení. Získáváme také nové přírůstky darem nebo koupí od fyzických osob nebo společenských organizací. Vedle péče o archiválie a jejich zpřístupňování badatelům ať už osobně v badatelně ve Veleslavínově ulici, nebo prostřednictvím vlastního digiarchivu dostupného na internetu se archiv podílí na výzkumu historie města a regionu. Výsledky představuje prostřednictvím odborných nebo populárně-naučných článků, monografií a výstav, na nichž někdy spolupracuje s dalšími plzeňskými paměťovými institucemi. V roce 2019 spustil Archiv města Plzně internetovou Encyklopedii Plzně.
Jaké publikace vydáváte?
Už od roku 1958 to každoročně je sborník Minulostí západočeského kraje (v letech 1958–1960 pod názvem Minulostí Plzně a Plzeňska), který je druhým nejstarším regionálním sborníkem v České republice. Od roku 2011 pracoval široký kolektiv autorů z mnoha plzeňských i mimoplzeňských paměťových institucí na nových Dějinách města Plzně, jejichž tři svazky vyšly v letech 2014 (do roku 1788), 2016 (1788–1918) a 2018 (1918–1990).
V roce 2021 byla vydáním publikace Plzeňská radnice mezi válkami archiváře a historika Karla Řeháčka obnovena ediční řada, která začala vycházet už v 80. letech 19. století, tentokrát pod názvem Studie a prameny k dějinám města Plzně.
Lze nějak vyčíslit, jak velké fondy archiv spravuje?
Momentálně je v depozitářích Archivu města Plzně uloženo celkem 4490 běžných metrů archiválií, což představuje 1564 archivních fondů. Počet fondů i metráž ovšem stále narůstají. Součástí archivu je i rozsáhlá odborná knihovna s bezmála 95 tisíci svazky, jejíž katalog je zpřístupněn přes webový portál archivu.
Jsou ve vašich fondech také rodinné archivy plzeňských osobností?
Osobní nebo rodinné fondy, mezi archiváři tradičně nazývané pozůstalostmi, tvoří významnou část fondů našeho archivu. V současné době je jich u nás uloženo celkem 520, což představuje třetinu všech našich fondů. S jejich sběrem se začalo už v sedmdesátých letech 19. století a archiváři věnují získávání těchto materiálů velkou pozornost i dnes. Z těch „starších“ osobností bych za všechny uvedl spisovatele Karla Klostermanna, výtvarníka a loutkáře Josefa Skupu, sociálnědemokratického politika a někdejšího plzeňského starostu Luďka Pika nebo malíře Josefa Hodka. V posledních letech se nám podařilo získat např. písemnosti plzeňského rodáka a významného sociálního demokrata žijícího ve švýcarském exilu Karla Hrubého nebo druhého polistopadového primátora města Plzně profesora Zdeňka Mračka.
Co vás na práci v archivu baví, že jste v něm už bezmála čtvrt století?
Bude to znít jako klišé, ale v tomhle případě je to skutečně tak: práce v archivu – a zvlášť v městském archivu, který má oproti archivům státním svá specifika – je nesmírně pestrá a zajímavá. V podstatě všechno, čím se zabýváte a co vám prochází pod rukama, se týká historie místa, kde žijete nebo pracujete. Já osobně jsem také díky práci v plzeňském městském archivu mohl potkat celou řadu výjimečných lidí: archiváře, kolegy z jiných paměťových a vzdělávacích institucí, ale také významné osobnosti, jejichž písemnosti jsme do archivu přebírali. Co je podle mě minimálně stejně důležité jako zajímavá práce, je dobrý kolektiv a jsem rád, že můžu říct, že takový v Archivu města Plzně máme.
Editace textu: Hana Josefová
