Anna Krebsová společně s týmem vyslala do vesmíru družici
Devatenáctiletá plzeňská gymnazistka míří k oblakům, ráda by se stala pilotkou
Když Anna Krebsová přebírala loni v říjnu Cenu města Plzně, jež je udělována za významná vědecká či umělecká díla, sklidila v zaplněné obřadní síni plzeňské radnice velký aplaus. Všechny přítomné ohromila nejen úspěchem, kterého dosáhla v USA jako členka studentského vědeckého týmu LASAR na poli mezinárodní kosmonautiky (středoškoláci přišli s myšlenkou opravy nekomunikujících družic na oběžné dráze pomocí laserového paprsku), ale také svým projevem a vystupováním. Letos bude Anna maturovat. Je studentkou plzeňského gymnázia na Mikulášském náměstí. Přinášíme rozhovor z únorových Radničních listů.
Anna Krebsová (fotografie: M. Pecuch)
Jak vznikl studentský tým LASAR, který v soutěži Conrad Challenge v konkurenci více než dvou tisíc týmů z celého světa zaujal odbornou porotu nápadem, jak opravit nekomunikující družice na oběžné dráze Země?
Dali jsme se dohromady skrze sociální sítě. Znala jsem kamarády Viktora a Simona už z dřívějších soutěží zaměřených na kosmonautiku, potkali jsme se například v Expedici Mars nebo Czech Rocket Challenge (soutěž ve stavění raket). Sledovali jsme se navzájem na sociálních sítích. Simon položil v létě 2023 otázku na instagramu, zda se někdo z jeho kamarádů nechce společně s ním zapojit do soutěže Conrad Challenge.
Kolik vám bylo, když jste si uvědomila, že máte talent na technické vědy a že se v životě budete ubírat tímto směrem?
Nemyslím si, že mám talent. Ve třinácti letech jsem začala chodit do kroužku v Techmanii. Byl to vůbec první ročník Klubu pro nadané a přemýšlivé. Nabízí možnost dětem podobného věku se jednou dvakrát týdně setkávat a sdílet společně zájmy. Věnovali jsme se různým oborům – biologii, chemii apod. Mě ale nejvíce oslovila část věnovaná kosmonautice, a tak jsem se o ní začala zajímat více do hloubky. Podle mě nejde o talent, ale o chuť a zájem si zjišťovat více k tématu, které nás zajímá.
Je důležité mít okolo sebe lidi smýšlející podobně jako vy?
Myslím, že tohle je jeden z nejdůležitějších bodů. Když nemáte své záliby s kým sdílet, mnohem pomaleji docházíte k novým informacím, poznatkům, dovednostem. A pokud to stáhnu přímo ke kosmonautice a k sobě, tak jsem například díky kamarádům v Techmanii zjistila, že existuje někdo v mém věku, kdo také ve tři ráno nespí, ale sleduje živě komentované starty raket jako já. Do té doby jsem si myslela, že to nikoho v mém věku nezajímá. Právě díky kroužku a pozdějším soutěžím jsem měla možnost seznámit se s lidmi stejných zájmů, předávat si informace a sdílet radost z nich.
Hrál ve vašem směřování roli i někdo dospělý?
Myslím, že nejde o přímé nasměrování. Někdy stačí jen předání kontaktů a poskytnutí informací a prostoru. Pro mě to byl Lukáš Houška v Techmanii. Měli jsme ho na část o kosmonautice. Později mi právě on předal kontakt na Simona do týmu pro stavění raket. Lukáš již několik let pracuje v planetáriu Techmanie. Věnuje se ale popularizaci kosmonautiky i mimo práci. Přednáší nebo například pravidelně přispívá svými články na web Kosmonautix. Do kroužku tehdy pozval svého kamaráda Dušana Majera, který nám dorazil přednášet o Marsu a družicích. Dušan je jeden nejznámějších popularizátorů kosmonautiky u nás. Bylo perfektní vidět jejich nadšení pro vesmír a uvědomit si, že není nemožné se v životě živit něčím, co vás opravdu baví. Setkání s takovými lidmi je určitě důležitou motivací.
A asi i vy inspirujete. Tým LASAR se prý rozšířil...
Ozvali se nám třeba i studenti, kteří byli na Conrad Challenge ve vedlejších týmech. Přišli za námi a říkali, ten váš projekt je zajímavý, můžu se k vám připojit? To bylo potěšující. Máme více než 25 aktivních členů, nejen z naší republiky a ze Slovenska, ale také z USA i Velké Británie. Dokonce se nám povedlo založit spolek s názvem DoSpace. Je ale aktuálně velmi náročné z toho dětského projektu přejít do nějakého opravdu „seriózního korporátu“. Mít pod kontrolou finance, mít přehled, kdo co dělá, v jakém stadiu rozpracování jsou jednotlivé úkoly… S tím nikdo z naší původní pětice zkušenosti neměl. Vše se učíme za chodu.
Chcete opravit nefunkční družice na oběžné dráze pomocí laserového paprsku. Můžete to nějak přiblížit?
Cílíme na nejmenší možné družice. Jsou to tzv. cubesaty – krychličky o rozměrech deset na deset centimetrů. Mají poměrně jednoduchý software. Na družici je speciální odpočet (systém watchdog), který má za úkol hlídat pravidelné signály z hlavního systému. Pokud tyto signály nepřijdou včas, družice vyhodnotí, že je něco špatně, a spustí restart. Ale třeba u družice Planetum -1, kterou na oběžnou dráhu vyslalo pražské planetárium, se objevil problém. Družice se sice samovolně restartovala, ale při naběhnutí nového kódu, nastala chyba. Bylo by zapotřebí na ní vyvolat další restart, během kterého by vzniklo časové okno pro zaslání nového opravného kódu, díky němuž by měla opět fungovat tak, jak má. V týmu si myslíme, že by toho dalšího restartu šlo docílit za pomoci vysoce výkonného laseru, jehož paprsek by ozářil solární panely družice. Laser by na solárních článcích vytvořil násobně větší napětí, než na které je družice zvyklá ze solární energie, vyhodnotila by, že je něco špatně (šokovali bychom ji), a tak by se samovolně začala restartovat.
S tím jste přišli jako první?
Nikde na internetu jsme o tomto principu vyvolání restartu zmínku nenašli. V soutěži Conrad Challenge byli v porotě i lidé, kteří celý život pracovali pro NASA nebo vesmírné středisko v Houstonu. Ti byli nápadem překvapeni a ocenili ho.
Tým LASAR dokonce jednu družici do vesmíru už vyslal, má nějakou souvislost se záměrem opravy družic?
Před létem roku 2024 jsme dostali prostřednictvím našeho týmového mentora – Jana Spratka (velitele družicového programu Planetum – 1 pražského planetária) nabídku vyslat do vesmíru vlastní družici. Šli jsme do toho. Setkalo se několik šťastných náhod, sehnali jsme finance a v rekordně krátkém období dali dohromady spolupráci firem a tým lidí, kteří se ihned pustili do plánování toho, co na družici poletí. Kompletováním družic se zabývají i české firmy, nám v tomto ohledu nejvíce pomohla firma Spacemanic. Vše klaplo a my měli krásný vánoční dárek. Raketa Falcon 9, společnosti Space X, vynesla z Kalifornie naší družici LASARSAT 21. 12. 2024. Navázali jsme s ní už kontakt a máme i první data a grafy.
Co lze z dat vyčíst?
Určitě hodnoty z dozimetrů, plazmometrů či fotodiod. Na fotografie z kamery si ještě chvilku počkáme. Po všech stranách družice jsou solární panely. Aktuálně lze zjistit stav nabití baterií a to, zda jsou všechny panely funkční. Družici trvá jeden oběh okolo Země méně než 100 minut, létá ve výšce 550 kilometrů nad zemí. Solární panely dodávají družici energii na všechny její funkce. Životnost družic tohoto typu je kolem pěti let.
Má vaše družice nějaké úkoly?
Má na sobě dva dozimetry na měření okolní radiace a plazmometry na měření plazmy. Dále má osmdesát LED diod a několik foto diod. LED diody slouží k jejímu lepšímu trackování – snazšímu navázání vizuálního kontaktu. Její nejdůležitější funkcí je ale v budoucnu testování laseru, kterým chceme otestovat hypotézy, se kterými jsme se zapojili do soutěže Conrad Challenge. Na družici jsou proto i koutové odražečea pozlacená parabola s nylonovým vláknem. O sestavení vysoce výkonného laseru se stará firma HiLASE z Dolních Břežan, která se zabývá laserovými technologiemi. S ní jsme na následující roky připravili plán, jak sestrojit laser, který by byl schopný překonat atmosféru a dodat potřebnou energii k restartu porouchané družice. Je to všechno zatím na začátku. U laseru je třeba nutné otestovat průchod paprsku atmosférou, abychom věděli, kolik energie atmosféra pohltí a kolik se vrátí zpátky na Zemi. Lasery se ale dají využít i k tzv. deorbitaci kosmického smetí, tedy rychlejšímu navedení různých úlomků do nižší vrstvy atmosféry, kde shoří.
V říjnu jste při přebírání ocenění říkala, že chcete být pilotkou, teď jste opět mluvila o letectví. To je od vědy odklon k akčnější profesi…
Možná trochu ano. Mám ráda řízení. Řidičský průkaz mám sice jen pár měsíců, najetých kilometrů už mám ale poměrně dost a největší část kapesného jde na benzín. Zároveň mě baví věci montovat, opravovat a hlavně zjišťovat, jak vlastně fungují. Takže právě letectví je podle mě dokonalou kombinací těchto zájmů. Dopravy a techniky.
Otevírá vám úspěch v soutěži cestu i na zahraniční univerzity?
Byla jsem pevně rozhodnuta pro Fakultu dopravní na ČVUT v Praze, ale teď si říkám, zda jsem moc rychle nezavrhla nabídky stipendií, které jsme díky soutěži získali, a tak ještě vybírám a zjišťuji další možnosti. V úvahu přichází třeba technologický institut na Floridě. Stipendium ze soutěže je ale pouze ve výši cca 5 procent celkové částky studia v USA na jeden rok. Dostala jsem nabídku studia i po Evropě. Těžko říci, kam se nakonec vydám. Už mám jeden rok v zahraničí za sebou. Druhý ročník střední školy jsem strávila v Německu, takže teď asi zůstanu doma v České republice. Vycestovat se dá kdykoliv.
Jak zvládáte vše skloubit se školou?
Zažádala jsem si o plánované zkoušení, což je neuvěřitelnou úlevou. Kdykoliv můžu, tak ve škole jsem a snažím se co nejvíce pochytit z hodin. Když ale zrovna nejsem na nějaké akci či přednášce a do školy chodím, odpoledne většinou věnuji LASARu a je těžké najít čas na učení. Učitelé i vedení školy mi vycházejí vstříc. Naše paní učitelka třídní je ale ze všech nejlepší. Se vším mi vždy pomůže a poradí.
Zbývá vám čas i na jiné koníčky?
Už jedenáct let hraju na klavír. Pár let jsem dělala step, to už nestíhám. Neuvěřitelně mě ale baví lední bruslení. Ne krasobruslení, ale spíše hokejový styl. Rychlá jízda a různé triky z freestyle bruslení. Na zimní stadion chodím většinou každý týden i v létě, to tam nikdo není. Mám ráda vyhlídky, kopce, líbí se mi jakýkoli pohled z výšky na krajinu, město... Pořád mě to láká do těch nebes. Zrovna nedávno jsem natáčela na věži katedrály sv. Bartoloměje video, ve kterém jsem přirovnávala výhled z cca 100 metrů katedrály s výhledem, který mají astronauti ve výšce 400 kilometrů z mezinárodní vesmírné stanice ISS. Video jsem natáčela do dalšího kola soutěže ZeroG, v níž studenti soutěží o parabolický let speciálně upraveným letadlem typu Airbus, v němž lze díky prudkým poklesům zažít na pár vteřin stav beztíže. Na začátku bylo více než osm stovek přihlášených. Aktuálně jsem již v pátém kole výběrového řízení a je nás jen padesát. Finalistů má být dvacet.
Musel se vašim zájmům a aktivitám přizpůsobit i chod rodiny?
To asi ne, rozhodně ale vnímám a oceňuji jejich velkou podporu, které se mi dostává.
Podle mě máte ještě jeden dar. Umíte věci srozumitelně vysvětlovat a sympaticky podávat posluchačům.
Je to trochu paradox. Když jsem byla malá a u večeře jsme si vyprávěli, kdo co zažil, měla jsem potřebu stále něco vyprávět, ale neuměla jsem se vyjádřit. Myslím si, že právě díky poslednímu roku a půl jsem se naučila podávat informace srozumitelněji. Byli jsme v týmu LASAR donucení naučit se vyjadřovat v e-mailech, do telefonu, prezentovat naše nápady před porotou… Sama nemůžu uvěřit, jak je možné se za pár měsíců posunout. Možná mám ale přeci něco málo i v genech. Všichni v rodině jsou humanitně zaměřeni. Maminka je učitelka a tatínek herec a starší brácha reportér.
A geny na techniku se vzaly kde?
Těžko říci, možná po prarodičích. Oba dědové technicky zaměřeni byli.
Text: Hana Josefová
