Jana Potužáková: Plzeňská výtvarná scéna je přemýšlivá
Historička umění Jana Potužáková vstoupila do Síně slávy. V září jí byla udělena Umělecká cena města Plzně za celoživotní dílo. Její život je spjat s výtvarným uměním a také s jeho regionální scénou. Obětavou a nezištnou prací po mnoho desetiletí formuje kulturní povědomí o výtvarné oblasti s velkým celonárodním i mezinárodním přesahem. Šíře jejího kulturně teoretického záběru zasahuje do mnoha oblastí kulturního života.
Jana Potužáková (foto: M. Chaloupka)
Za všechno prý může barokní architekt a stavitel Jakub Auguston…
V podstatě ano. Na střední pedagogické škole v Plzni nás učil profesor Jaromír Kovář a my jsme ho milovali. V tehdejší poválečné době psal práci o plzeňských portálech, dodnes je myslím ceněná. Zadal mně tenkrát mou první kunsthistorickou práci – napsat o působení Jakuba Augustona v Plzni. To byl počátek všeho. Měli jsme také skvělého češtináře profesora Vladimíra Václava, který s námi vedl širší filozofické debaty. Díky nim se mi to propojilo a bylo nastartováno…
Zaujala vás krása baroka?
Barokní Plzeň je dost krásná, stejně jako renesanční. Když se jde po městě, tak je stále na co koukat. Bohužel v centru města trochu chybí moderní stavby…
Vy jste tedy pro propojení starého s novým? Nepatříte k těm, kdo říkají, že nové věci hyzdí ty historické?
Nepatřím. Čas ukázal, že třeba i ony, kdysi velmi diskutované kašny, náměstí Republiky nehyzdí a že jsou lepší než nějaká nepovedená historická replika. Stejně tak je zdařilá budova bývalé Slavie na náměstí Republiky postavená v době první republiky.
Zdá se, že ve všech svých profesních pozicích jste tak trochu zůstala ‚kantorkou‘. V době, kdy jste působila v Západočeské galerii, jste pořádala vzdělávací programy, stále ještě uvádíte komentované prohlídky různých výstav…
Ona ta kantorská praxe od píky ukazuje, že děti potřebují dostat základy. Mí žáci dodneška vzpomínají, jak chodili při výtvarce na výstavy, nejprve do Západočeského muzea, od roku 1972 do Masných krámů. Zůstali zachyceni alespoň drápkem. Získávat kultivovanost prostřednictvím konzumování kultury je něco, co by měla škola poskytovat. Někdy se o to snaží i edukační programy, které dnes ve velké míře nabízejí právě výstavní instituce. Tehdy, tedy v těch 70. a 80. letech minulého století, to ale nebylo tak rozšířené. Když jsme v galerii vyhlásili nějaký program, tak byl ve školách velký zájem. Jsem ráda, že Západočeská galerie kvalitní edukační programy stále připravuje.
Kdo vás zažil při zahajování nějaké výstavy, četl vaše články nebo průvodní slova v katalozích, ví, že patříte k oněm kunsthistorikům, kteří neoddělují umělce, jeho dílo a společnost…
To nelze oddělovat. Když se zabýváte dějinami umění nebo dějinami obecně, tak vždy vidíte člověka uprostřed nějaké dějinné doby. Umělec ji vnímá a odráží. Navíc každý umělec je jen člověk se svými klady a zápory. A ti nejlepší jsou schopni uvažovat nadčasově – svou současnost spojit s budoucností tak, že jejich díla lidi osloví i za staletí.
Patříte k velkým propagátorkám regionálního umění. Jak to začalo?
Tím, že jsem chodila na výstavy, poznávala autory. Při mém působení v Západočeské galerii v Plzni, kam jsem nastoupila jako kunsthistorička, jsem kontakty prohlubovala, výtvarníci chodili k nám na besedy a já třeba se členy Klubu přátel výtvarného umění zase za nimi do ateliérů. A tak se postupně ukázalo, že všude žijí lidé a všude žijí umělci a že umění se dělá nejenom v Praze, ale i v regionech.
Je plzeňská výtvarná scéna něčím specifická?
Mnozí autoři jsou spekulativnější, přemýšlivější… Mám teď na mysli třeba Jiřího Pateru, Miroslava Tázlera či Karla Frauknechta z oné zakladatelské poválečné generace. Jejich myšlenková hloubka nezůstala ležet ladem a prolíná se do tvorby některých jejich žáků.
Sledujete i tu nejmladší generaci?
To už moc nestačím, ze ‚Sutnarky‘, vychází mnoho autorů. Zůstávám věrná spíše generaci svých vrstevníků. Vždyť přátelství, která se navážou, nemají končit.
Do Západočeské galerie jste nastoupila ještě za minulého režimu. V té době už schraňovala sbírku českého umění z přelomu 19. a 20. století a české moderny včetně kubistické kolekce. Tato sbírka je dnes považována za mimořádnou.
Založil ji, ve značné míře, můj předchůdce Oldřich Kuba, první ředitel této instituce. Právě na něj je nutné vzpomínat s obdivem a úctou. Vzhledem k tehdejším podmínkám se mu podařilo shromáždit vyspělou a mimořádně kvalitní sbírku, která snad má obdoby jen v Národní galerii v Praze.
Vy jste tu sbírku rozšiřovala o období 2. poloviny minulého století?
Snažili jsme se, ale po revoluci ceny uměleckých děl stouply magicky a tvorba 60. let minulého století byla téměř nedostatkovým zbožím. Ještě před revolucí jsme pořídili z tohoto období díla například Stanislava Kolíbala, Karla Malicha či Adrieny Šimotové. Ta je v Západočeské galerii zastoupena moc hezkým souborem.
Mluvila jste o cenách. Je nějaké dílo, které se vám podařilo nakoupit a jehož cena od té doby výrazně vzrostla?
Pár by se jich našlo. Třeba zátiší Emila Filly z 30. let minulého století, které jsme koupili za několik desítek tisíc. Jeho díla se nyní prodávají za miliony. Koupili jsme také velmi raného Kubištu, obraz, který doplnil celou tu jeho vývojovou linii ve sbírce Západočeské galerie.
Vaším asi nejmladším ’dítětem‘ je festival duchovní kultury Letnice umělců…
Ono už bude v pubertě. Příští rok mu je čtrnáct let, tak doufám, že nebude mít moc velké pubertální výkyvy ode zdi ke zdi. Připravujeme totiž docela hezký překvapující ročník, snad to vyjde...
Jana Potužáková
- Vystudovala střední pedagogickou školu, Pedagogický institut - aprobace čeština, dějepis, výtvarná výchova, poté Filozofickou fakultu Karlovy univerzity – obor dějiny umění, estetika, kde získala doktorát.
- Pracovala jako učitelka na základních školách, poté v Západočeské galerii v Plzni jako historička umění, působila jako odborná asistentka na Katedře výtvarné výchovy plzeňské pedagogické fakulty.
- V letech 1985–2007 byla ředitelkou Západočeské galerie v Plzni. Byla dlouholetou předsedkyní Unie výtvarných umělců Plzeň, prezidentkou Bienále kresby Plzeň, členkou řady odborných porot a komisí.
- Realizuje různé kulturní aktivity. Věnuje se publikační činnosti.
Text: Hana Josefová
