Jindřich Fínek: Onkologie už není depresivním lékařským oborem
Profesor Jindřich Fínek začínal jako mladý lékař ve sklepě. Tam před čtyřiceti lety sídlila radioterapie, s jejíž pomocí se léčila rakovina. Dnes stojí v čele Lékařské fakulty v Plzni Univerzity Karlovy a Onkologické a radioterapeutické kliniky Fakultní nemocnice (FN) Plzeň. Říká, že onkologická léčba udělala za čtyřicet let velké pokroky a většina pacientů po skončení léčby žije plnohodnotný život. Přinášíme rozhovor ze zářijového vydání Radničních listů.
Profesor Jindřich Fínek (foto: M. Chaloupka)
Lékařská fakulta v Plzni si loni ke svým 77. narozeninám dala velký dárek – dokončení výstavby Univerzitního medicínského centra…
Výuku v něm jsme zahájili loni 3. října. Když jsem byl ve funkci děkana v prvním volebním období, stálo přede mnou těžké rozhodnutí, zda se pustit do druhé etapy výstavby za 450 milionů korun. Ale dokázali jsme kampus postavit bez toho, že bychom další generace zatížili dluhy. Do areálu kampusu, který je v sousedství Fakultní nemocnice Plzeň, byly už přestěhovány všechny teoretické ústavy.
A co na nové prostředí říkají vaši studenti?
Ti čerství, kteří loni na medicínu nastoupili, to berou jako samozřejmost. Absolventi nám však říkají nebo píší, jak jim je líto, že nezažili tuhle krásnou budovu a že by si v novém prostředí studium klidně zopakovali. Jsme velmi pyšní na naši menzu, kterou si sami spravujeme, a jejího šéfkuchaře. Studentům i zaměstnancům v ní moc chutná a v době obědů pak menzou pomalu ani nejde projít.
Myslíte si, že je už budova plně využita nebo ještě hledáte, co kde vylepšit?
Přijímáme kolem 320 studentů do prvního ročníku všeobecné medicíny, 50 studentů na stomatologii a cca 80 studentů do anglického výukového programu. Naše vybavenost, kromě nějakých menších detailů v podobě multifunkčních tabulí, je téměř dokonalá. Zájmy rozvoje máme ještě dva – multifunkční sportovní halu. Její rozpočet je cca 250 milionů korun, a bude-li příznivá finanční situace, jsme připraveni se pustit do její výstavby. Aktuálnější ale je rekonstrukce koleje v Šafránkově pavilonu. Už máme stavební povolení. Tato kolej je našimi studenty vysoce ceněna, neboť tam mají dobře fungující samosprávu. Hygienické zařízení tam však je ze 70. let minulého století. Chceme vybudovat nové hygienické buňky vždy mezi dvěma pokoji. A aby se tím nesnížila kapacita koleje, dostavíme jedno patro.
Ve své profesní kariéře kombinujete vedení lékařské fakulty a vysokoškolskou pedagogiku s aktivní medicínou. Jste přednostou Onkologické a radioterapeutické kliniky FN Plzeň. Je u lékařů obvyklé, že se věnují výuce a předávání zkušeností?
Bývá to tak. Medicína je o získávání informací a jejich následném předávání. Jinak bychom se nikam neposunuli. My starší vzpomínáme na své učitele a zároveň se snažíme vzdělat mladší generaci. A mezi lékaři se občas říká: „Proč učíme? No, aby nás ve stáří neléčili špatní doktoři.“ To bylo pro odlehčení. Je ale fakt, že člověk si výukou mediků krásně zopakuje základy. Takže, když mě o půlnoci někdo vzbudí, jsem schopen ze sebe vysypat nádory ledvin nebo něco podobného.
Stále máte své pacienty?
Ano, kromě vedení kliniky každou středu ordinuji. Dodává mně to optimismus. Někteří pacienti totiž ke mně chodí i dvacet nebo pětadvacet let, znám je, už ani nepotřebuji počítač, abych si přečetl jejich diagnózu. Jen na ně kouknu a vše se mi vybaví. A navíc v tu chvíli nedělám úředníka.
Proč jste se v začátcích své lékařské kariéry rozhodl právě pro onkologii? Mám pocit, že v té době, v 80. letech minulého století, to musel být hodně depresivní lékařský obor…
To máte pravdu, a to doslova. Léčebné možnosti tenkrát před čtyřiceti nebyly takové jako dnes, a dokonce tehdy radioterapie sídlila v podzemí pavilonu číslo 7 v areálu nemocnice na Borech. Vždy mě bavila matematika a fyzika a líbilo se mi, že se právě v oboru radioterapie propojují s medicínou. Lákalo mě na něm, že se mohu potkávat právě s matematiky či jadernými fyziky. A tak nějak jsem tušil, že to bude rozvíjející se obor.
Udělala onkologie od té doby velký pokrok? Někde jsem se dočetla, že snad jsme v léčbě onkologických onemocnění asi osmí nejlepší na světě.
Přiznám se, že takovéto statistiky se velmi těžko sestavují i interpretují. Můžeme ale říci, že v naší zemi je zatím naprostá dostupnost prvotřídní léčby. To není pravidlem ani v Evropě. A málokdo si to uvědomuje.
Je obtížné se dostat právě na vaši kliniku?
Není. Bereme všechny pacienty, kteří naši léčbu potřebují. V tomto regionu žádné jiné onkologicko-radioterapeutické pracoviště není.
Kolik pacientů máte?
Za rok k nám přijde okolo tří a půl tisíce pacientů, ne všechny však léčíme, někteří třeba jen potřebují konzultaci. Čekací doba na první návštěvu je u nás cca jeden měsíc. Nejvíce léčíme nádorů plic, nádorů prsou a kolorektálního karcinomu. Abychom obsadili všechny ambulance plně, musí do služby přijít dvacet čtyři lékařů.
Na webu vaší kliniky je napsáno, že týden před první návštěvou by měl pacient dodat všechny potřebné lékařské podklady…
Chceme být připraveni. Nejhorší je, když někam přijdete a zjistíte, že o vás nikdo neví, všichni něco teprve shánějí a hledají. Snažíme se, abychom ještě před tím, než pacient přijde, měli všechno pohromadě, a pacient tak mohl už po první návštěvě odcházet s nějakým rozhodnutím.
Dočetla jsem se, že léčba onkologických pacientů se ubírá směrem personifikace. Co to znamená?
Molekulární patologové a genetici přečtou z konkrétního nádoru genetickou informaci. Genetické šetření trvá zhruba dva týdny. Jsou schopni nám dodat informace cca až o šesti stech genech a jejich mutacích. Sice ne na všechny geny už máme léčebnou odpověď, ale víme třeba, že takzvaná mikrosatelitní instabilita u nádoru střeva znamená, že nádor bude citlivý k imunoterapii – tedy k cílené biologické léčbě. Známe-li konkrétní znaky nádoru, ‚šijeme‘ léčbu na míru konkrétního pacienta. To je ona personifikace. U nádorů plic už ani jinak nepostupujeme. Tam se tato genetická vyšetření provádějí automaticky. Dříve u plicních nádorů pacienti umírali za rok nebo rok a půl. Když jsme nyní schopni naleznout ony řídící mutace nádoru a ‚ušít‘ léčbu na míru, máme pacienty, kteří žijí mnoho let po zahájení léčby a nemají žádný nádor. Vlastně tohle je příkladem toho, jak moc onkologie pokročila.
Takže vlastně už není onkologie depresivním oborem…
Když jsem nastoupil, zemřelo nám až čtyřicet procent pacientek s nádorem prsu. Dnes je to významně pod dvacet procent. Dobrou prognózu mívají i pacienti s nádorem prostaty. Když se v nemocnici sejdou dva pacienti – jeden je po infarktu zadní stěny a druhý má nádor prostaty, tak ten, který je po infarktu si třeba říká: „no, hlavně, že nemám tu rakovinu…“ Neuvědomuje si, že pravděpodobnost, že pacient s rakovinou prostaty tady bude ještě za deset let, je zhruba pětadevadesátiprocentní, ale u pacienta s infarktem je to jen deset procent. Významně klesá také počet nádorů vaječníků a velice rychle i počet nádorů žaludku, což není zapříčiněno tím, že bychom lépe jedli, ale tím, že se daleko více užívají antibiotika a těmi si vyléčíme i Helicobacter pylori, který nádor žaludku způsobuje.
Mohou úspěšnost léčby ovlivnit i sami pacienti?
Samozřejmě, že velmi záleží na včasnosti diagnózy. Každý z nás má nárok na preventivní prohlídky. Nemusí odhalit všechno, ale je to krok k tomu být zdravý. Máme mnoho preventivních programů: mamografické vyšetření prsou, kolorektární screening, začal také screening u lidí s vysokým rizikem rakoviny slinivky. Brzy se rozběhne screening karcinomu prostaty a u bývalých kuřáků screening karcinomu plic. Ženy mají nárok na preventivní vyšetření nádoru děložního hrdla.
Dostává se vašim pacientům i psychické podpory?
Ano. Máme poradnu, spolupracujeme s psychology. Když se někdo začne léčit s onkologickým onemocněním, tak zprvu v pohodě určitě není. Všichni totiž vidí jen ty, kteří dopadli špatně. To je ale pochopitelné. Už od samého začátku nabízíme, aby k nám pacienti nechodili sami, aby přišli s někým blízkým. Máme psychosociální poradnu, právě její pracovníci komunikují s blízkými a příbuznými, aby jim se vším poradili i jim třeba řekli, kde si lze vypůjčit nejrůznější pomůcky, které mohou rodině pomoci zvládnout péči o nemocného. Zároveň se snažíme, co nejméně zasahovat do běžného života našich pacientů. Pokud mají zájem, chceme jim umožnit, aby mohli v průběhu léčby chodit do práce. Ne každá léčba je tak náročná, že vyžaduje pobyt v nemocnici nebo doma. Pro psychiku je nejhorší, když pacient kouká do zdi. I proto se snažíme minimalizovat pobyt v nemocnici. Téměř všechny formy systémové léčby umíme ambulantně. A ambulantní léčba je nemocnými ceněna. Je pro ně i z hlediska infekčních nákaz bezpečnější než dlouhodobý pobyt v nemocnici. Zavádíme pacientům žilní porty, takže nemusí ležet dvacet hodin na infuzi. Dostanou infuzní pumpu a s ní mohou dělat, co chtějí. Máme také denní stacionář. V něm podáváme chemoterapii, transfuze, vypouštíme výpotky z břicha, děláme i další drobné výkony. Pacient po výkonu může odejít do domácí péče. Denně jím projde okolo osmdesáti nemocných a během léta jsme jeho kapacitu ještě rozšířili. A jsme vždy připraveni těm, kteří naše pacienty doprovázejí, poradit, kam si mohou zajet nakoupit, než jejich blízké z denního stacionáře propustíme.
Mají současní studenti či absolventi zájem o medicínský obor onkologie?
Řekl bych, že v poslední době mají. Zrovna nedávno jsme vzali tři absolventy. Vztah navazujeme už za studií, kdy k nám medici chodí na praxi. Snažíme se, aby to studenti měli jednoduché. Dostanou od nás e-mail, kde je napsáno, kam a ke komu mají přijít, co budou dělat, co mají mít s sebou, kdy bude zkouška… Dostávají informace dopředu, a tak jsou spokojení, protože vědí, že na našem pracovišti panuje režim a pořádek. Já zase mohu říci, že obvykle u zkoušek prokazují slušné všeobecné znalosti. Většinou dávám za jedna nebo za dva.
A máte pro své studenty nějakou radu při vstupu do jejich profesního života?
Vždy jim říkám, že první tři roky po absolvování jsou o poznávání. Oni musejí v podstatě zjistit, a to za studia není úplně tak možné, co je bude bavit. Někoho to bude bavit na klinickém pracovišti, kde jich bude hodně, budou se o všem radit a budou ‚páchat‘ nějakou vědu. Někoho to bavit nebude a raději bude v ambulanci jako praktický lékař, který bude pacienty znát křestním jménem. Někdo bude chirurgem a bude transplantovat ledviny, jiný zase bude raději pracovat na menším chirurgickém pracovišti a bude umět takzvané malé výkony, ale všechny… Tohle si musejí sami vyzkoušet a sami rozhodnout.
Prof. MUDr. Jindřich Fínek, Ph.D.
- Narozen v Plzni 3. října 1957.
- Na Lékařské fakultě v Plzni Univerzity Karlovy promoval v roce 1983.
- Má atestace z radioterapie 1. a 2. stupně a z klinické onkologie.
- Profesorem byl jmenován roku 2012.
- Od roku 2014 stojí jako přednosta v čele Onkologické a radioterapeutické kliniky FN Plzeň. Toto pracoviště poskytuje jak léčbu lokální (zevní radioterapie brachyterapie), tak systémovou (chemoterapie, hormonální léčba, imunoterapie, cílená léčba, léčba na základě genetického vyšetření nádoru). Využívá moderní ozařovací techniky včetně stereotaktického ozařování, které je ke tkáním maximálně šetrné. Léčbu nádorových onemocnění zajišťuje nejen pro obyvatele Plzeňského, ale i Karlovarského kraje. Patří mezi největší onkologická zařízení v České republice.
- Děkanem Lékařské fakulty v Plzni Univerzity Karlovy v Praze je od roku 2018, tedy už druhé volební období.
- Je členem řady českých i mezinárodních vědeckých a profesních seskupení.
Text: Hana Josefová
