Maroš Hrinko: Nemám jako psychiatr kouzelnou pilulku na všechny bolesti světa
Maroše Hrinka baví lidé, proto se stal psychiatrem. Inspirací mu byl jeho otec – pediatr. Svým pacientům pomáhá v Centru duševního zdraví v Plzni, které provozuje nezisková organizace Ledovec, dále v ambulancích na Slovanech a v Plasích. Má také služby v Psychiatrické nemocnici v Dobřanech. Ledovec na svých stránkách uvádí, že vytváří v Plzeňském kraji prostředí, v němž pomáhá lidem s duševním onemocněním na jejich cestě k zotavení. Přinášíme další díl seriálu rozhovorů s plzeňskými lékaři, které vycházejí v Radničních listech. Povídání s MUDr. Marošem Hrinkem vyšlo v prosincovém vydání.
Maroš Hrinko (foto: M. Říský)
Jací jsou vaši klienti?
Máme klienty s diagnózou psychotických stavů, což jsou závažnější onemocnění, která potřebují jinou péči než jen ambulantní. Péče o ně musí být intenzivnější. V našem týmu pracují zdravotní sestry, sociální pracovníci, lékaři a psychologové. Klienty jsou většinou lidé se schizofrenií či lidé s komplexní duální diagnózou.
Co je duální diagnóza?
Je to souběh dvou diagnóz. K základní diagnóze se časem může objevit ještě další. Například lidé se schizofrenií nebo depresí mohou mít ještě závislost. Psychiatrická diagnóza je vždy něco jako nálepka. Dá se ale říci, že každý je duální, každý má nějakou strukturu osobnosti. Všichni jsme nějací a díky tomu jsou lidé různorodí…
Psychické onemocnění asi neovlivňuje pouze pacienta, ale i jeho rodinu, blízké, kolegy v práci…
I proto je naše práce v Ledovci napojena také na okolí pacienta. Dokážeme se ztotožnit s klientem i jeho blízkými. Díky fungování celého týmu je pro mě jako psychiatra práce v Ledovci zajímavá a naplňující.
Když říkáte, že pracujete s rodinou, znamená to, že blízkým vašeho klienta vysvětlujete, co se s ním děje, jak se k němu mají chovat?
Také. Rodina nám může být hodně nápomocna i v tom, abychom na klienta získali objektivnější náhled. Zároveň při práci s rodinou poznáme prostředí, v němž klient žije. Ambulance totiž může působit sterilním a stresujícím dojmem a pacienta znervózňovat. Navíc prezentace pacienta může být strojená. Když ale přijdu k němu domů, vidím, v jakých podmínkách žije, co dělá, jak se ve svém prostředí chová, tak je klinický obraz o to přesnější a podrobnější.
Co mají rodiny, v nichž je někdo s psychiatrickou diagnózou, dělat, aby se dostal do péče Ledovce?
Zavolat na kontaktní telefon, který je uveden na webu Ledovce. Spolupracujeme s Fakultní nemocnicí Plzeň i s Psychiatrickou nemocnicí v Dobřanech, máme kontakty na mnoho dalších plzeňských psychiatrů. Budeme se snažit pomoci. Mohou se k nám dostat i přes svého praktického nebo ošetřujícího lékaře. Někdy sami aktivně kontaktujeme na základě informací z jejich okolí lidi s duševním onemocněním, jimž bychom mohli pomoci. Nečekáme, až se sami ozvou. Každopádně, pokud pacient potřebuje vyšší míru péče, domluvím spolupráci s týmem Centra duševního zdraví.
Dá se říci obecně, co je cílem psychiatrické péče, tedy vaší práce?
Aby byl pacient spokojený a šťastný, aby důvěřoval nám, kteří s ním spolupracujeme, aby i s nemocí dokázal žít naplněný a smysluplný život, aby nás bral jako podpůrný článek svého zotavení a kvality života a stejně tak mohl brát i rodinu, která s ním jeho život sdílí.
Říká se ale, že je u nás psychiatrická péče nedostatečná.
Možná je můj názor na rozdíl od kolegů odlišný, ale podle mě se věci někdy moc nafukují. Psychické nemoci tady byly vždy, ale teď je třeba velkým tématem, a to všude ve světě, deprese. Jako psychiatr se ale potkám za půl roku jen tak s třemi případy endogenní deprese (pozn.: deprese biologická, způsobena genetikou nebo změnami chemie v mozku) a přitom někdy týdně vídám i stovku lidí. Termíny jako deprese nebo psychopatie jsou hodně zneužívané. Mohu říci, že běžně v praxi potkávám tak padesát procent lidí, o nichž si myslím, že žádnou nemoc nemají. Oni jsou však přesvědčeni, že nemocní jsou. Když člověk přijde o práci, když ho trápí sociální nejistoty, když ho podvádí partner, když je zadlužen, když jeho potomek má problémy s alkoholem …, tak přijde do psychiatrické ambulance a řekne, že má deprese. Já však nemám zázračnou pilulku, která by mu doplnila peníze na účet, zajistila mu práci nebo věrného partnera či spořádaného potomka… Nemohu odstranit všechny tíhy světa, dokáži ale pomoci pacientovi třeba s endogenní depresí nebo schizofrenií a mohu se radovat z jeho pokroků. Avšak problém, se kterým pacient za lékařem přijde, je prostě fakt. Jestli je větší nebo menší, se zjistí diagnostikou a citlivý psychiatr to dokáže pacientovi podat a vysvětlit, co se s tím dá dělat.
Avšak asi i lidé s prokazatelnou psychiatrickou diagnózou mohou mít strach ze sociální nejistoty…
... a často mají, protože sociální nejistota je u lidí s psychickým onemocněním velmi silná. Líbí se mi právě proto filozofie Ledovce, kde naše klienty učíme tyto problémy řešit. Pomáháme jim najít a udržet si práci – máme tady na to specializované pracovníky, kteří klientovi dokáží najít typ práce, která mu bude sedět. Je to právě i díky tomu, že se navzájem s klientem dobře známe. Třeba u pacientů se schizofrenií je právě to, jak se cítí v práci, obrovské téma, které se svým psychiatrem řeší. A vždy mám skvělý pocit, když se díky celému ‚ledoveckému‘ týmu podaří klienta začlenit a je schopný fungovat v práci i rodině.
Je tady advent. Konec roku je pro mnoho lidí hodně stresujícím obdobím. Dohánějí se resty v práci, doma se musí naklidit, nakoupit dárky i spoustu potravin, připravit výzdobu, zajet za příbuznými, chodit na vánoční pracovní večírky…
Často si tohle člověk dělá sám – jsme tvůrci svého vlastního stresu. A koncept současných Vánoc mění jeho původní smysl. Pocházím z rodiny z východního Slovenska, v České republice jsem od roku 2004 a teprve tady jsem začal vnímat, co dokáže vytvořit tlak společnosti na to, jaké mají být Vánoce. Lidé mají, neřeknu deprese, ale špatnou náladu z toho, že nic nestíhají. To nelze léčit, to je potřeba pochopit a změnit to. Špatná nálada není nemoc, je to stav, který vzniká na základě doby, mentality a dalších vlivů.
Jako psychiatr působíte na třech různých místech.
Mám rád lidi, proto miluji psychiatrii a jsem moc rád, že mám pokryta všechna její spektra. Práci v Ledovci jsem už popsal. Jsem také dva dny v týdnu v ambulanci na Slovanech a dojíždím do ambulance v Plasích, těší mě, s jak rozdílnými lidmi se mohu setkávat. V Dobřanech jsem několikrát do měsíce na pohotovostních službách – ty bývají hodně akční – a několik hodin týdně na gerontopsychiatrii.
Není pro vás občas zatěžující zabývat se problémy jiných lidí?
Není a je to asi i díky tomu, jak pestře mám práci poskládanou, nenudím se. A nemám potřebu brát si práci domů. Tam řešíme jiné problémy, jiné aktivity. Už když po práci nasedám do auta, přemýšlím nad tím, co budeme doma dělat, co bude k večeři, kam se vypravíme, co podnikneme… Cestou domů se všechna práce vypaří. Mám skvělou a akční rodinu a jsem v ní šťastný.
Vyznívá to skoro jako doporučení nejen pro vaše pacienty: ‚Udržovat si dobré vztahy s blízkými.‘
Přesně tak, rodina je nejvíc. Vím, že pokud bych pohodu rodiny neměl, tak tu práci nedávám.
Proč jste si vybral právě psychiatrii?
Oba rodiče jsou lékaři a byli mi největší inspirací. Táta je pediatr a moc hodný, pracovitý a skromný člověk. Odléčil téměř půl kraje, všichni ho mají rádi, uměl to s lidmi a v jednání se svými malými pacienty a jejich rodiči byl vždy tak trochu i psychiatr. Jako dítě jsem byl stále konfrontován s tím, že u večeře zazvonil telefon a táta začal něco řešit s maminkou nemocného dítěte. Jako školák jsem hodně času trávil u něj v ordinaci a občas jsem i žárlil na to, jak se svým malým pacientům věnuje. Nebyl jsem si v pubertě jistý, jestli chci dělat právě medicínu. Táta mi tenkrát navrhl: ‚Hele, ta psychiatrie by mohla být pro tebe – je hodně multioborová, od všeho je v ní něco.‘ Tak jsem nastoupil na medicínu do Košic. Pro mě to je prestižní fakulta, která vychovala hodně dobrých lékařů. A jako student jsem na psychiatrii chodil rád. Po studiu jsem šel pracovat do Psychiatrické nemocnice v Dobřanech, chtěl jsem sbírat zkušenosti a Dobřany si vybral proto, že je to jedna z největších psychiatrických nemocnic v Evropě. Pak jsem šel do Anglie, kde jsem pět let pracoval na soukromé psychiatrické klinice. Po návratu jsem začal spolupracovat s Ledovcem, protože ten se pustil do toho, co mi připomínalo práci v Anglii. Sestavoval multioborové týmy, které se komplexně věnují péči o pacienta s psychiatrickou diagnózou. Jak to funguje, jsem už popsal. Pořád prožívám něco jako fascinaci člověkem. Jsem zvědavý. Zajímá mě, co tomu člověku chutná, jak co vaří, jaké má aktivity, jak tráví den, co ho baví, a zajímá, kam chodí na procházky… Tohle všechno mě zároveň obohacuje a inspiruje. Když hledáte v člověku ty zdravé věci, tak ta nemoc jde jakoby stranou a najednou vidíte zdravého člověka v tom nemocném. A když si i on sám uvědomí, že vy jeho nemoc jako problém nevnímáte, může ji jako problém přestat vnímat i on sám.
Text: Hana Josefová
