Od prvního husitského obležení města Plzně uplyne 600 let
Dne 14. února 1421 začalo první husitské obležení Plzně, která se po experimentu se statusem husitského města Slunce (narážíme na plzeňský pobyt husitů vedených Václavem Korandu a Janem Žižkou v listopadu 1419 až březnu 1420) definitivně a pevně přiklonila na katolickou a prokrálovskou stranu.
K útoku na Plzeň v polovině února Žižka přistoupil svým způsobem náhodou. Disponoval totiž silnou a náhle nevyužitou armádou. Jejím původním cílem totiž byl král Zikmund usilující dobýt husity obsazené Kladruby. Zikmund ale zhruba 12. února uprchl a vojsko rozpustil. Když už Žižka jednou mířil do západních Čech, rozhodl se tedy pokořit zdejší protihusitské centrum, tedy Plzeň.
Žižkovi se Plzeň podařilo obklíčit okamžitě. Obsadil pravděpodobně nehájená předměstí a z nich ostřeloval hradby. Situace pak byla během asi měsíc trvajícího obležení i přes sveřepou obranu Plzně povážlivá. Těžká střelba totiž hradby vážně poškodila. Problémy měl ale i Žižka, jehož zásah naléhavě vyžadovala jiná místa. Od pádu nakonec uchránilo Plzeň březnové příměří uzavřené do 1. ledna 1422. Jeho iniciátorem byla husitská Praha, ale ne méně než Plzeňané je vítal i slavný vojevůdce sám, jenž si dobře uvědomoval, že skutečné ovládnutí Plzně a udržování okupační posádky by vázalo příliš mnoho sil, které tolik potřeboval jinde.
Dočasný smír stanovil pro ultrakatolickou Plzeň jako podmínku jednak tolerovat přijímání pod obojí a čtyři artikuly, jednak dodržovat až do konce roku mír zbraní. Naplnit první část dohody nehodlali Plzeňští nejspíš ani v okamžiku jejího uzavření. Dlouho ovšem nevydrželi dodržovat ani druhou podmínku příměří a už v červnu se zúčastnili útoku plzeňského landfrýdu na husitské Rokycany, jež záhy – dost možná i zradou, podlehly. Plzeň, které připadla nemalá kořist, se rozdováděla a v červenci začala obléhat tvrz Štěnovice, majetek původem plzeňského rodu Pabiánků (jistá Kateřina Pabiánková byla onou slavnou protagonistkou házení majetku do kádě během husitské epizody Plzně). V říjnu Plzeňští Štěnovice dobyli a v listopadu oblehli Krasíkov, tentokrát je však Žižka včas odehnal. Krasíkov ale nakonec v únoru 1422 landfrýdnímu vojsku stejně podlehl. Takto bychom mohli výčtem vojenských akcí pokračovat dále.
Avšak zpět k výročí prvního husitského obléhání. Tak dobrá příležitost, jako v předjaří 1421 se Žižkovi již nenaskytla a jeho další dva pokusy ohrozit Plzeň v letech 1422 a 1423 vyšly naplano. Zato význam Plzně a landfrýdu v protihusitstkém uskupení v dalším průběhu války vzrůstal, úměrně s neúspěchy křižáckých výprav. A nakonec ani nejnebezpečnější okamžiky pro Plzeň, totiž obléhání sirotčím vojskem v letech 1433-1434, nevyústily v porážku Zikmundovi věrné Plzně.
Svou odolnost husitským vojskům oslavila Plzeň rozšířením městského znaku. Ještě na sklonku husitské epochy byl plzeňský štít obohacen o figuru dvouhrbého velblouda, připomínající legendární ukořistění tohoto exotického tvora v táboře obléhatelů v lednu 1434. Nebohé zvíře přivedl z tažení k Baltu Jan Čapek ze Sán jako čestný dar a Plzeňští je ještě v roce 1434 poslali dál, totiž spřátelenému Norimberku za pomoc během válek. Sebevědomí Plzně odráží fakt, že si svůj znak o velblouda polepšila podle všeho svévolně. Doklad, že tak učinil král Zikmund, totiž nápadně chybí.
Text: Marie Malivánková Wasková – Archiv města Plzně (s použitím Jaroslav Douša – Marie Malivánková Wasková (red.), Dějiny města Plzně 1. Do roku 1788. Plzeň 2014; Ivan Martinovský (red.), Dějiny Plzně v datech: od prvních stop osídlení až po současnost. Praha 2004)
