Oto Huml: Čtyřicet let s veterinární medicínou
Původně ho zaujaly orchideje a dobrodružství s nimi spojená. Na radu maminky však vystudoval veterinární medicínu, jíž se v Plzni věnuje už čtyři desítky let. Je spoluzakladatelem veterinární kliniky a laboratoře Vedilab, která sídlí v Plzni – Lobzích. MVDr. Oto Huml se skoro celý svůj profesní život věnuje malým zvířatům, tedy těm, která dělají společnost člověku v jeho domácnosti. Byl také dvakrát prezidentem České asociace veterinárních lékařů malých zvířat, má veterinární poradnu na Českém rozhlase Plzeň.
Přinášíme rozhovor, který vyšel v květnových Radničních listech.
MVDr. Oto Huml (foto: M. Říský)
Když jsem seděla v čekárně kliniky, byli tam především psi.
Ano, psi jako společníci lidí vedou, kočky jsou číslo dvě a pak následují hlodavci. Tu a tam se u nás objeví něco vzácnějšího, třeba papoušci, kterým bych se já osobně velmi rád více věnoval. Líbí se mi, a než se začala šířit ptačí chřipka, tak bych byl schopen se uživit jen díky papouškům. Jenže s ptačí chřipkou skončily importy exotických ptáků do republiky. Teď jsou papoušci jen občasným zpestřením mé práce. A na vyšetření k nám už přišli třeba i koza nebo kůň.
Kůň byl v čekárně a pak vešel do ordinace?
U koní děláme především oční vyšetření. Majitel ho přiveze na voze a my ho vyšetříme před klinikou.
Jak dlouho vaše klinika už funguje?
Dlouho. Původně, ještě před rokem 1989, byla tato budova postavena jako Státní veterinární ústav. Po roce 1989 se zprivatizovala a za různých peripetií se z toho vyvinula klinika a laboratoř Vedilab. Na klinice v současné době pracuje kolem pětadvaceti pracovníků, ať v ordinacích, nebo laboratořích. Měsíčně ošetříme řádově dva a půl až tři tisíce zvířat.
Léčení zvířat se věnujete čtyři desítky let. Změnila se za tu dobu veterinární medicína?
Výrazně. Začíná se víc a víc přibližovat péči o lidské pacienty. Po roce 1989 jsem krátce nastoupil na ministerstvo zemědělství, vydržel jsem tam jedenáct měsíců, a když jsem odcházel, potkal jsem pana profesora Josefa Illka z brněnské Veterinární univerzity, a když jsem mu oznámil, že se chci věnovat malým zvířatům, což v té době nebylo až tak zvykem, tak mi řekl: „Jasně, to udělej, protože tam se bude dělat medicína. Na velkých zvířatech to bude jen údržbařina.“ On sám se velkým zvířatům věnoval, ale v tomto měl pravdu. Veterinární medicína se rozrostla ohromným způsobem. Nebudu však říkat, že jsme na stejné úrovni jako v humánní medicíně, protože v ní se jde do větších detailů a cenově si tam lze dovolit způsoby léčby, které by u nás byly naprosto nereálné. Při založení kliniky jsme tenkrát převzali laboratoř státního veterinárního ústavu a transformovali ji na malá zvířata. I u zvířat se nyní dělají podobné laboratorní testy jako u lidí. A jak postupně roste průměrný věk zvířat, tak zachycujeme nemoci, které jsme dosud neznali. Například u koček jsou to nádorová onemocnění štítné žlázy. Jiná onemocnění štítné žlázy jsou dnes častým problémem i u psů.
Je rozvoj veterinární medicíny dán i tím, jak se měnil vztah člověka ke zvířatům, tedy k malým zvířatům, která se postupně stávala téměř rovnocennými členy domácností?
Určitě také. Za první republiky se lidé rozmýšleli, zda pojedou k doktorovi. Auž vůbec nejezdili k doktorovi se zvířetem. Dnes jsou majitelé, kteří jsou ochotní za léčbu zvířete zaplatit třeba statisíce.
Jaké problémy vaše pacienty trápí nejvíce? Lze jim předejít, aby se majitelé zvířat vyhnuli nákladné léčbě?
Podobně jako u lidí jsou to zdravotní problémy způsobené životním stylem. Největším a nejčastějším problémem je i u zvířat obezita a s ní spojené všechny možné metabolické problémy. U nás v ordinacích to je problém číslo jedna. S rozvojem péče o zvířata se třeba mění i zastoupení močových kamenů. Druhy močových kamenů, které byly vzácné, jsou častější, a ty, které byly často zaznamenávány před třiceti lety, mizí. Až budu mít chuť a čas, chtěl bych si statisticky zpracovat, jak se mění močové kameny u zvířat vzhledem k HDP v jednotlivých částech republiky.
Takže výskyt konkrétních močových kamenů u zvířat je dán možnostmi jejich majitelů a tím, jakou stravu jim poskytují?
Ano a také způsobem života. Takže se vracím k předchozí otázce, jak lze problémům předcházet. U obezity pomáhá především dostatek pohybu. Je to stejné jako u lidí. A také přiměřená strava. Jeden z Murphyho zákonů říká: „Pokud jste vyzkoušeli možné i nemožné, zkuste si přečíst návod“. A to platí ukrmení. Přečtěte si na pytli od krmiva, kolik ho máte psovi podle váhy dát. V potaz však neberte to, kolik skutečně váží, ale jaká by měla být jeho optimální váha. Nepřekrmujte ho. No, ale ani u nás doma nemáme nejštíhlejšího psa. Když mi to kolegové vyčítají, říkám, že milník může být shnilý, ale musí ukazovat správným směrem.
Když mluvíme o vhodné stravě. Je lepší krmit psy zakoupenými granulemi nebo konzervami či jim doma vařit ze syrového masa?
Dokonce existuje způsob výživy zvaný barf, který je založený na nativních krmivech. Když to však mohu vyhodnotit, tak v podstatě to nese víc problémů než prospěchu. Problémem je, že doma připravená strava je nevyrovnaná, což především u mladých psů a velkých plemen přináší růstové problémy a může docházet k různým deformacím. Ale pokud však pes sní jednou za týden doma uvařené maso a nemá po takovéto stravě průjem, tak to nevadí.
Takže je lepší koupit granule?
Když jsou kvalitní, tak ano. Těch nekvalitních je na našem trhu minimum. Kvalita krmiv se u nás zlepšila. Lidé nemusejí nutně kupovat to nejdražší. Od střední cenové sazby jsou krmiva – granule i konzervy – kvalitní a dobře vyvážená.
I pro psy jsou velkým problémem klíšťata, která se vlastně vyskytují už celoročně…
Klíšťat je čím dál více a je to tedy čím dál větší problém. Ovšem preparáty, které jsou na našem trhu k dostání, jsou docela účinné. Částečně omezují přenos borelií. V laboratoři se s boreliózou jako takovou setkáváme čím dál méně. Tyto preparáty však neblokují třeba přenos anaplazem. Anaplazmóza je infekční onemocnění, které klíšťata přenášejí na psy i jiná zvířata. A co se týče virové encefalitidy, tak se dlouho tvrdilo, že na psy je sice přenosná, ovšem nevyvolává u nich žádné problémy. Dnes už však záchyty protilátek u klinických projevů encefalitid u zvířat máme. Encefalitida je u zvířat vzácností a menší problém než u lidí, ale existuje.
Znamená to tedy, že přenosu borelií zabraňují běžně dostupné obojky, kapky nebo tablety?
Ano a fungují dobře. Tyto přípravky nemají odpuzovací neboli repelentní účinek, ale látky v nich obsažené se distribuují do celého těla zvířete. Když klíště začne sát krev, umře. Většinou pak odpadne nebo si ho zvíře vykousne či mu ho odstraní majitel. Jelikož právě u boreliózy je třeba, aby klíště nějakou dobu sálo, než dojde k nákaze nového hostitele, tak díky těmto přípravkům umře dříve, než stihne hostitele nakazit.
Takže u psů se přenosu borelií z klíšťat dá zabránit, u lidí však ne…
Proti boreliím lidi nelze očkovat. Pokud vím, tak vakcíny proti borelióze se pro lidi a pro psy vyvíjely současně, ale u té pro lidi byly zaznamenány nežádoucí účinky.
Zabýváte se u vás na klinice také psychickými problémy zvířat?
Nemáme vysloveně psychologa pro zvířata, ale řada onemocnění souvisí s psychikou. Třeba v dermatologii je přímo onemocnění s českým názvem nutkavé lízání, což je něco podobného, jako když si člověk kouše nehty, a vyléčit ho lze podobně jednoduše…
Dětem se třeba lakují nehty hořkým lakem…
Když si dítě z nervozity kouše nehty, tak by se mělo převést do podmínek, které ho nestresují. To by se mělo udělat i se psem.
Přináší šlechtění psích plemen nějaké problémy?
Je známo, že čím větší plemeno, tím kratší život. Psi, jako například vlkodavové, se dožívají jen pěti šesti let. Brachycefalická plemena, tedy ta s krátkým nosem, mají opravdu výrazné zdravotní problémy. Dokonce se dnes už uvažuje, zda je vůbec eticky vhodné tato plemena chovat.
Takže není lepší pořídit si nějakého voříška?
Zvířata z čistokrevných plemen mívají vynikající – čitelnou a stabilní – povahu. Povaha u kříženců se nedá předvídat.
Někde jsem se dočetla, že se během několika desítek let změnil vzhled některých plemen, že některé jejich znaky jsou výraznější. Je to tak?
Ano, je. Psi mají schopnost měnit DNA více a rychleji než jiná zvířata, u koček tomu tak není. Třeba dnešní labradoři nebo vlčáci vypadají výrazněji jinak než před čtyřiceti lety, kdy jsem jako veterinář začínal.
Řekl jste, že lidé také často chovají drobné hlodavce. Co trápí je?
Nejčastěji chovají morčata, činčily a zakrslé králíky. Křečky už daleko méně než před lety. Hlodavce často trápí přerůstající zuby – ty musíme v ordinaci mechanicky upravovat. U hlodavců také často řešíme trávící problémy a zápaly plic.
Věnujete se nejen zvířatům z městských domácností, ale i těm žijícím ve volné přírodě. Spolupracujete se Záchrannou stanicí živočichů v Plzni…
Ano. Naposledy jsem ošetřoval výra. Našli ho sraženého autem, ale měl také absces nohou, tedy velké záněty mezi drápky. Provádíme chirurgické výkony po traumatech – nehodách, jako jsou například amputace křídel. Často pro stanici vyšetřuji uhynulá zvířata. Jsem soudní znalec v oboru klinické patologie, takže také dělám pitvy zvířat pro policii. Vyšetřuji a dělám také posudky na týraná zvířata. Zdá se mi, že týrání zvířat je čím dál častější. Neumím říci, zda je to tím, že si lidé častěji uvědomují, že se v jejich okolí týrání zvířat děje a chtějí to řešit, nebo je to tím, že lidstvo se více „zezvířečťuje“.
Setkáváte se i s otravami?
Ano a je na policii, aby vyšetřila, zda šlo o intoxikaci vědomou či nevědomou. Zda jed na zvíře někdo nastražil nebo zda šlo o nějakou nedbalost. Loni jsme měli hromadný úhyn psů jen proto, že sežrali preparát na hubení slimáků. Je to preparát povolený, musí se ovšem pokládat tak, aby se k němu nedostali psi.
Proč jste se rozhodl právě pro veterinární medicínu?
Jako malému klukovi se mi hodně líbila knížka od Františka Klose Lovci orchidejí. Maminka mně ale vysvětlila, že botanikou bych se neuživil. Tak jsem šel na veterinu a jsem sní spokojený do teď.
Jaká zvířata máte doma?
Papouška. Je mu třináct let. Sice není můj, ale prodělal virové onemocnění mozku a oslepl. Jelikož žil v chovatelské skupině, kde ho nemohli dál mít, tak jsem ho dostal na eutanazii. Bylo mně ho líto, tak jsme si ho nechali. Už ho máme sedm let. Nemá mě rád, ale už mě možná vzal na milost. Jiné lidi vysloveně miluje. Vydává spoustu zvuků, v podstatě se dá říci, že mluví. Je to ale takové, jako když se na hlavním nádraží mísí spousta zvuků – nerozumíte jim. Máme taky labradora. Švagrovi se narodila štěňata a tohle nabádalo ostatní k nepravostem, tak nám ho dal, aby se ostatní štěňata zklidnila. A ještě máme doma kočku a činčily.
Text: Hana Josefová
