Pavel Pavlovský: Divadlo do mě zaseklo dráp
Známý herec vstoupil do síně slávy, v září získal Uměleckou cenu města Plzně
Umělecká cena
„Pavel Pavlovský Plzni zasvětil celý svůj profesní život – s Divadlem J. K. Tyla je spojen více než padesát let. Vytvořil v něm na 150 rolí. Je to herec s bohatou tvůrčí fantazií, velkou citovou hloubkou a smyslem pro stavbu postavy,“ zaznělo mimo jiné v září na podiu Měšťanské besedy při slavnostním udílení Uměleckých cen města Plzně za rok 2020. Pavel Pavlovský získal Uměleckou cenu města Plzně za celoživotní dílo (síň slávy).
Předání Umělecké ceny města Plzně
Kdysi jste řekl, že divadlo má přispět ke zušlechtění duše…
To by samozřejmě mělo. Je to jedna z hlavních úloh nejen divadla, ale umění vůbec. Když se člověk dívá na divadlo, čte knihu, poslouchá hudbu, tak to s ním něco dělá, a pakliže to v něm vzbuzuje emoce – hladí po duši nebo to duši drásá, tak člověk může skrze umělecké dílo dojít k poznání sebe sama. Může se v něm vykoupat, osvěžit, inspirovat se nebo taky dostat odstrašující příklad. Pokud by takovou úlohu umění neplnilo, tak by bylo zbytečné.
Je to ten důvod, který vás drží u divadla? Při převzetí ceny jste prohlásil, že divadlo vás stále pevně drží, což jste vzápětí potvrdil tím, že jste hned z podia běžel do divadla, protože ten samý večer jste měl před sebou premiéru Neapolské choroby, kde hrajete hlavní roli Komořího.
Jednu z hlavních rolí. Možná je to jeden z důvodů, proč stále hraju divadlo. Ale určitě na to nemyslím každý den. Není to tak, že bych šel do divadla a říkal si, že teď zase budu někoho zušlechťovat. Ale jak vůbec odpovědět na otázku: ‚Proč drží člověka divadlo?‘ Do mě se jeho dráp zaryl už někdy v dětství – něčím mě oslovovalo, dráždilo, lákalo a dodnes mě to nepustilo. Divadlo je dialog mezi jevištěm a hledištěm, a když se podaří navázat na společnou strunu, tak to člověk okamžitě cítí a je to vzájemná inspirace.
Foto: I. Štěrbová a M. Poustka
Vám se v Plzni ten dialog s diváky navázat podařilo. Zůstal jste v Plzni, ač rodilý Pražan, i kvůli tomuto souznění s diváky?
No, ono se to vždycky samozřejmě nepodaří, avšak ty okamžiky, kdy to herec i divák cítí, jsou taková podivuhodná ‚omša‘ a je to radost. Dá se to zažívat v Plzni, Paříži i Londýně, není to specifikum jen Plzně. To, že jsem v Plzni, je podivuhodná hra osudu. To je ‚žuch, žuch‘…, člověk se najednou někde ocitne a kouká, kde je. A já se holt ocitl v Plzni a zůstal jsem tady.
Nelitoval jste toho?
To vůbec ne. Já nelituji ničeho. Zažil jsem krásné časy, skvělé kolegy, mám spoustu divadelních i mimodivadelních zážitků.
Dáte nějaký mimodivadelní zážitek k dobru? Prý jste měl zakázáno chodit do jedné plzeňské hospody a taky jste v Plzni trávil vojenskou službu…
Tak pokud jde o tu hospodu, tak to jsem měl zakázáno chodit do vinárny Jadran, která byla naproti Velkému divadlu. Tenkrát se tančil tanec hoky koky a při něm se svlékalo. Já ho tančil právě v tom Jadranu. A k té vojně… Její druhý rok jsem trávil na letišti v Líních a měl při tom dovoleno hrát v Plzni divadlo. To bylo v roce 1968. Po vpádu ‚spřátelených‘ vojsk jsme ještě s dalšími vojáky zorganizovali vysílání Rozhlasu svobodné Československé armády. Jezdili jsme s vysílačkou po letišti a já hlásil: ´Vojín Pavlovský hovoří ke generálu Pavlovskému´, on totiž okupantům velel generál Pavlovskij… no a po letišti nás honil obrněný transportér.
A když se vrátíme zpět k plzeňskému divadlu, v němž jste odehrál více než 150 rolí…
Když mí kolegové z divadla při udílení Uměleckých cen města Plzně pokládali v Měšťanské besedě na zem kartičky s rolemi, které jsem hrál, říkal jsem si: ‚Pro pána krále, kolika postavám jsem asi ublížil, co jsem s nimi provedl‘. Ale to štěstí, že jsem se s nimi mohl potkat, to je ohromné, to se málokomu za herecký život podaří. Herec si totiž role nevybírá. Může se stát, že do divadla přijde talentovaný herec, ale nedostane roli, která by mu pomohla jít dál, a celý život se už nikam nevyhrabe. Divadlo je krutá, totálně nedemokratická instituce, ale je to nádhera, když to vychází a člověk jde po těch schůdkách nahoru.
K vám divadlo kruté nebylo. Vždyť vy jste kromě Romea hrál všechny zásadní shakespearovské role…
Zaplať pánbůh, můj ‚osůdek‘ byl ke mně hodný. A Shakespeare je prubířským kamenem souborů i jednotlivých herců.
Aktuálně vás diváci mohou vidět kromě zmiňované Neapolské choroby také v Soumraku bohů, Postřižinách, inscenaci Dortel – Jak se vaří národ a v říjnu mají premiéru Vánoce na poušti. Kterou roli z těchto her máte nejraději?
Z těch uvedených hraji všechny rád. Těžko říci, kterou mám nejraději. Když člověk leze na pódium, tak tu roli přeci nemůže mít nerad, tedy neměl by mít. I toho největšího padoucha musí mít rád, aby tam s ním mohl dvě tři hodiny žít.
Vaše manželka Monika Švábová, která vás doprovázela na slavnostní večer předávání uměleckých cen, je také mnoho desítek let členkou činohry Divadla J. K. Tyla. Asi i pro ni platí to, co pro vás, že ji divadlo stále drží. Aktuálně hraje v několika inscenacích. Povídáte si doma o divadle?
Samozřejmě, ale ne ‚furt‘. Když přijdeme domů po zkoušce, tak to nejde zahodit. Divadlo je s námi pořád, takže přináší i mnoho témat k rozhovoru.
Vás vlastně dala dohromady Plzeň.
Dala, i proto mám tohle město rád. To bylo v 68. roce, začínali jsme novou sezonu, já si Moniky všiml a říkal si: ‚Sakra, nějaká pěkná nová baletka.‘ Pozval jsem ji na pivo. Zděsila se, že by měla jít ráno v půl desáté do hospody.
A teď už spolu na pivo chodíte?
Pak jsem ji přemluvil. Ale ani já už teď moc do hospody nechodím, nesmí se v ní kouřit a pivo bez cigarety pro mě nemá smysl. A už toho taky tolik nevypiju. I když teď jsem po osmi letech opět ‚táhl Plzní‘. Bylo to zrovna po Umělecké ceně a po premiéře Neapolské choroby. Přiznám ale, že ta rána už pro mě nejsou moc příjemná.
Text: Hana Josefová
