Plzeň si připomíná výročí narození Miroslava Horníčka
Foto: ÚMO 3
Před 95 lety se v Plzni 10. listopadu narodil jeden z jejích nejslavnějších rodáků, prozaik, dramatik, herec, režisér, fotograf a tvůrce uměleckých koláží Miroslav Horníček. V očích několika generací Plzeňanů dodnes zůstává jako výborný komik, který si je dokázal získat svým osobitým smyslem pro humor, pohotovou improvizací, inteligentní konverzační komikou a především tím, že miloval kontakt právě s nimi, se svými diváky.
V pátek, 8. listopadu si výročí připomněli zástupci centrálního městského obvodu, kteří uspořádali vzpomínkové setkání v parku Miroslava Horníčka ve vnitrobloku úřadu městského obvodu. Město jeho památku uctilo položením květin k pomníku na stejném místě.
Úryvek z knihy Miroslava Horníčka Saze na hrušce (Otištěn se souhlasem vydavatelství Nava)
Pro mě je mé rodné město zářivější než Rio de Janeiro
Já patřím k těm, kdo si na svůj vztah k rodnému domu potrpí a kdo se před ním občas dopustí melancholie i dojetí. Nedá se říci, že jsme v tom domě bydleli. Přesnější by bylo sdělení, že jsme se tím domem probydleli. Narodil jsem se v jeho prvním poschodí kuchyň a pokoj pak jsme dost dlouho bydleli v přízemí pokoj a kuchyň a ve druhém poschodí jsme končili. Pokoj a kuchyň. To stěhování bylo vždycky na přání majitele domu a vždycky v dobrém. Porod i křest se konal doma, tedy v poschodí prvém. Pro křest zhotovil můj tatínek, který byl aranžérem výkladních skříní, cosi jako oltář. A během porodu, jak jsem ho pak poznal, přecházel od hrůzy k rumu. Jestli se mýlím, ať mi odpustí. Před tím jeho oltářem mi pan farář Škorpil dal jméno Miroslav, a druhé Antonín po mém kmotru Antonínovi Jaborovi. A jako světový názor mi určil křesťanství či přesněji katolickou víru. Miroslavem jsem dosud, ale pokud jde o světový názor a víru, mám pochybnosti. A občas kleju jako pohan. Tedy nekřesťansky.
Můj rodný dům... Stojí dosud a jediné, co na něm chybí, je červená tabulka s domovním bílým číslem 36. Někdo ji ukradl. Popudil mne tím. Nejen proto, že krás se nemá, ale taky proto, že ji ukradl dříve než já. Měl jsem to v úmyslu, ale člověk někdy své skutky odkládá. Pod pojmem rodný dům si představujeme chaloupku s doškovou střechou uprostřed zahrady, kde kvetou slunečnice a jabloně uprostřed pažitu. Tady je to jiné: můj rodný dům je šedivý činžák v šedivé ulici. A někdo by dodal: a v šedivém městě.
Prosím chápu. Chápu, že ten, kdo projel Benátky na gondole, popíjel své aperitivy na Montmartru, viděl barcelonské Cikány tančit flamenco a jezdíval líbeznou Toskánou k Florencii, může mé město shledávat šedivým. Ale pro mne ozářeno odlesky a ozvučeno ozvěnami mých dětských let je zářivější než Rio de Janeiro.
