Profesor Vladislav Třeška: Kvalita se pozná podle toho, jak se zdravotníci chovají k pacientovi
Významný plzeňský chirurg prof. MUDr. Vladislav Třeška, DrSc., stojí od roku 1999 v čele Chirurgické kliniky Fakultní nemocnice Plzeň. Jako její přednosta z ní vybudoval prestižní lékařské pracoviště. Za svou celoživotní práci loni v říjnu získal státní vyznamenání – Medaili za zásluhy o stát v oblasti vědy, výchovy a školství. V rozhovoru, který byl uveden v lednových Radničních listech, vzpomíná na své začátky, představuje chirurgickou kliniku, která je největším pracovištěm svého druhu v České republice, a také doporučuje, jak lze někdy předejít tomu, aby se lidé stali jeho pacienty. Důležité jsou podle něj psychická pohoda a preventivní vyšetření.
Prof. MUDr. Vladislav Třeška, DrSc. při přijetí na plzeňské radnici (fotografie: M. Pecuch)
Lékařská pracoviště často zdůrazňují svou historii a osobnosti, které v nich působily. Jak moc je v oblasti medicíny důležité mít na co navazovat, být hrdý na své předchůdce a sám pak zkušenosti předávat mladším kolegům? Vždyť právě i za svůj přínos ve vzdělávání a výchově mladých lékařů jste byl vyznamenán.
Historie je kořením současnosti. Celá česká chirurgická škola má nesmírně silné kořeny v historii i svých osobnostech a štěstí na ně měla i Plzeň. Když jsem v roce 1999 nastupoval spolu se svými kolegy do vedení kliniky, měli jsme před sebou úkol – vyrovnat se s historií a něco k oněm velikánům, jako byli například profesor Aleš Podzimek (1921–1988, cévní, břišní a hrudní chirurg, vybudoval v Plzni transplantační centrum, první transplantaci provedl v roce 1972), primář Milan Schück (1928–2006, zasloužil se o rozvoj cévní chirurgie, dva roky působil jako ředitel FN Plzeň, jeho koníčkem byla hudba – vystupoval jako koncertní houslista) nebo profesor Jiří Valenta (1933–2020, zasloužil se o rozvoj cévní a transplantační chirurgie, byl děkanem plzeňské lékařské fakulty), přidat. Nesmírně je ctím, protože ve své době to byli skuteční chirurgičtí velikáni a na jejich vědomostech a dovednostech, které do Plzně přinesli, jsme potom my mohli stavět. Je totiž moc důležité nenechávat si znalosti pro sebe. Jádro úspěchu celé kliniky je v tom, že je dovede předat mladší generaci. Mladí lékaři dnes mají jiné možnosti, než jsme měli my. Mohou sledovat na různých sítích videa z operací, ale stále je pro jejich odborný růst důležité, když se zkušeným chirurgům chodí dívat ‚pod ruce‘ nebo jim přímo asistují.
Kde vlastně začala vaše cesta k chirurgii?
Bydleli jsme s rodiči na vesnici – v Žákavě. Hodně jsem sportoval, hrál hokej a fotbal. Sám od sebe jsem se na základní škole přihlásil do zdravotnického kroužku. Naši mě k tomu vůbec nenutili. Chtěl jsem vědět, co mám dělat, kdyby se při sportu někdo ze spoluhráčů zranil. Kroužek vedla zdravotní sestřička praktického lékaře paní Hašková, ta nás zajímavou formou přitáhla k medicíně. Dodnes před jejími výukovými metodami smekám. Všechny nás to moc bavilo. Když jsem pak šel do Plzně na ‚gympl‘ v tehdejší ulici Pionýrů, už jsem věděl, že chci dělat medicínu.
Takže ze zdravotnického kroužku do čela plzeňské chirurgické kliniky. Jak velké pracoviště to vlastně je a na co se zaměřuje?
Je to největší chirurgická klinika v republice. Má 134 lůžek, z toho 14 intenzivních, operujeme čím dál složitější stavy, takže bychom potřebovali zejména lůžka intenzivní péče ještě navýšit. Pracuje u nás 38 lékařů a 111 zdravotních sester. Je to velmi silný kolektiv a naše klinika dělá všechny chirurgické obory včetně dětské chirurgie. Je známa především skrze jaterní, cévní a hrudní chirurgii. Ročně uděláme kolem šesti tisíc operací a máme 42 tisíc hospitalizací. To jsou čísla, která jinde v České republice nemají. Je to dáno i tím, že k nám nepřicházejí pouze spádoví pacienti, ale operujeme pacienty ze všech koutů republiky i ze zahraničí. Máme denně v chodu čtyři operační sály. Můj zástupce primář Tomáš Kural musí poskládat denní lékařské týmy, které mají na starosti operace, ambulance, výuku mediků… To není jednoduchý úkol.
Můžete přiblížit některé důležité milníky vaší kliniky?
Rok 2002 a transplantace ledviny z tzv. nebijícího dárce. Byli jsme první v České republice. Od té doby jsme v Evropě mezi předními transplantačními centry, která využívají k transplantaci ledviny z těchto dárců. Druhý milník byl v roce 2011, kdy jsme po dlouhých letech experimentální práce na prasatech poprvé využili kmenové buňky vlastní člověku ke stimulaci růstu jater. Játra samozřejmě dorůstají, ale musí jich po operaci zůstat určité procento. Pokud je menší, hrozí jejich selhání. Právě kmenovými buňkami játra stimulujeme. Rychleji pak regenerují a narůstají. Vedle lékařů z německého Regensburgu jsme s touto metodou přišli v Evropě první.
Připravujete nějaký další milník?
Pevně doufám, že ano. Mladí členové našeho kolektivu nedávno byli v Miláně, kde je špičkové chirurgické pracoviště. Školili se tam v robotické chirurgii jater. Chceme robota využívat při operacích jater už od letošního března. Budeme první v České republice. Všechno je připraveno, nasmlouváno. Je to velmi důležitý milník nejen pro nás chirurgy, ale i pro pacienty, protože stonání po robotické operaci je úplně jiné. Pacienti se rychleji zotavují a jsou hospitalizováni výrazně kratší dobu. Pomocí robota však nebudeme moci operovat všechny stavy, počítáme, že zhruba 60 procent operací se bude muset dále dělat otevřenou cestou.
Už bylo zmíněno, že se na klinice věnujete mnoha chirurgickým oborům, je to například cévní, transplantační a hrudní chirurgie, chirurgie jater, pankreatu, jícnu, tlustého střeva a další včetně dětské chirurgie. S čím za vámi pacienti přicházejí nejčastěji?
Bohužel s nádory. Je to dáno i dvouletým covidovým obdobím, kdy se lidé báli jít do nemocnice. Především počátky pandemie byly hrozivé a lidé opravdu umírali. U jiných onemocnění se tak zanedbala prevence a záchytná péče. My se teď setkáváme s pokročilými nádorovými stavy. Ještě jsme tuto prodlevu nedohnali. Číslo jedna jsou pro nás onkologičtí pacienti, snažíme se je operovat do jednoho měsíce. Odkládáme výkony, jako jsou operace kýly nebo křečových žil, ty mají delší čekací dobu – několik měsíců, ale i tyto jednodušší výkony potřebujeme provádět, jsou důležité pro edukaci mladých lékařů.
V médiích byly zveřejněny výsledky výzkumu, podle kterého je plzeňský region na špici výskytu nádorových onemocnění…
Je v republice jeden z nejhorších, ale nepřevyšujeme zbytek republiky nijak výrazně. Vysoká čísla jsou především u nádorů tlustého střeva a ledvin.
Proč tomu tak je?
Dříve se to dávalo do spojitosti s pitím piva a špatnými dietetickými návyky. Dnes se čím dál více ukazuje, že u nádorových onemocnění obrovskou roli hraje stres a psychika nemocného. Lidé si svou psychickou tenzí mohou bourat imunitní systém, který je zásadní pro obranu proti nádorům. Psychická nepohoda je náš největší nepřítel.
Máte nějaké doporučení pro pacienty, aby neskončili u vás?
Vím, že doba je plná stresů a různých starostí, tak se snadno doporučuje být v pohodě, ale hůř se to v praxi realizuje. Hodně mohou pomoci preventivní vyšetření, především tam, kde je rodinná anamnéza s nádorovými onemocněními. Lidé by sami měli dbát na to, aby na preventivní vyšetření chodili. Zachytit nádorové onemocnění v počátcích je daleko lepší než přicházet s pokročilými stavy.
V tom již osvětu dělají i zdravotní pojišťovny, které preventivní vyšetření hradí a rozesílají klientům upozornění…
Myslím, že v tomto jsme už hodně pokročili. Před patnácti deseti lety to byla velká bída a malé procento lidí na preventivní prohlídky chodilo. Uvědomělost lidí v prevenci ohromně narostla, velké procento jich po výzvě zdravotní pojišťovny na preventivní prohlídku přijde a mnoho lidí si samo termíny preventivních prohlídek hlídá. Jsme schopni sice odoperovat ledacos, avšak prognóza nemocného v pokročilém stadiu je daleko horší, než když se nádor zachytí v počátcích.
Už jste zmínil psychiku s tím, že hraje důležitou roli při onemocnění. Je ale asi důležitá i při léčení. V recenzích pacientů na vaši kliniku je velmi často chválen přístup lékařů – zmiňovali lidskost i schopnost vše srozumitelně vysvětlit…
Tohle je můj bazální požadavek na personál. Od chvíle, kdy jsem nastoupil do vedení kliniky, zdůrazňuji, že kvalita lékařského pracoviště se pozná podle toho, jak se zdravotníci chovají k pacientovi. Když pacient s nějakou nemocí přichází, je tou nemocí alterován, tedy nějakým způsobem definován či změněn. To znamená, že se na něj lékař nemůže zlobit, že má starosti, že se ptá na mnoho věcí. Lékař ho musí umět vyslechnout a musí si s ním umět o nemoci povídat.
Text: Hana Josefová
