Tatínek zachraňoval lidi v Plzni i Plané
Kathleen Lemmons Hoffman vzpomíná na svého otce, který osvobozoval západní Čechy
Slavnosti svobody zůstávají oslavou osvobození Plzně spojeneckými vojsky, oslavou svobody i naděje. Vzpomínky na ty, kteří Plzeň v květnu 1945 osvobodili, přivezou do Plzně jejich potomci. Pravidelnou účastnicí oslav je Kathleen Lemmons Hoffman, dcera Charlese Roberta Lemmonse. Přinášíme rozhovor, který vyšel v dubnových Radničních listech.
Foto: Roman Muchka
„Tatínek se narodil 1. března 1914, letos tedy od jeho narození uplynulo už 110 let. Na střední škole hrál americký fotbal, chodil na brigády a pomáhal tak rodině s rozpočtem. Na své narozeniny 1. března 1943 nastoupil do policejního sboru Covington Kentucky. Rád pomáhal lidem řešit problémy, tato práce pro něj byla ideální. V té době už byl ženatý, mí rodiče se vzali 3. srpna 1940, starší bratr Bobby se narodil v dubnu 1943. Do armády byl otec povolán v červenci 1943. Základní výcvik zahájil 7. října 1943 v Camp Chaffee ve Fort Smith ve státě Arkansas. Již od prvních dnů byl ve složce veden jako vojenský policista. Byla to práce, které rozuměl. Velitel policie Covington Kentucky chtěl napsat dopis, aby tatínek nemusel být povolán. Ten to ale odmítl,“ představila svého tatínka Kathleen Lemmons Hoffman.
Vyprávěl vám o tom, co v Evropě, potažmo v západních Čechách a Plzni zažil?
Otec často hovořil o době, kterou strávil v armádě. Málokdy ale o hrozných událostech, jichž byl svědkem. Mluvil o zážitcích z výcviku, cestě lodí do Evropy a o neuvěřitelné zkáze, kterou kolem sebe viděl. V příbězích vyprávěl o dalších vojenských policistech, z nichž se stali jeho celoživotní kamarádi, o malých dětech, které potkal. Ve Francii se spřátelil s malým blonďatým chlapcem, s nímž se rozdělil o pomeranč. Jsem si jistá, že mu tento chlapec připomínal vlastního syna. Často vyprávěl také o příjezdu do Plzně a přivítání, kterého se jim dostalo. Plzeňané byli tak šťastní. Tatínek napsal, že dívky líbaly vojáky a on byl pravděpodobně asi jediný, který polibek nedostal. Všichni byli veselí a slavili, ale jen do té doby, než začal na náměstí Republiky 6. května pálit německý odstřelovač. Otec okamžitě vylezl na tank a zmocnil se neobsazené zbraně na něm. A tento okamžik byl zvěčněn na fotografii, která se pak nějakým řízením osudu k němu dostala. Každý rok s mým manželem Mickeym chodíme při Slavnostech svobody s touto fotkou na místo, kde byla v roce 1945 pořízena.
Fotografie: archiv Kathleen Lemmons Hoffman
Váš tatínek je spojen nejen s Plzní, ale také s Planou, kde po válce několik měsíců pobýval, než se vrátil do USA.
Poté, co opustili Plzeň, byla část vojenských policistů ubytována v Plané na radnici. S manželem jsme zde několikrát byli, a to přímo v místnosti, kde tatínek pobýval. Vždy se dostavil intenzivní emocionální prožitek.
A právě z Plané posílal váš tatínek dopisy, z nichž jste na Slavnostech svobody před několika lety četla…
Dopisy jsem našla poté, co tatínek zemřel. Všechny byly určené mamince. Moc bych si přála, abych si je mohla přečíst před tím, než odešel. Některé mé otázky by mi mohl zodpovědět. Dopisy jsou z doby, kdy bylo po válce, a tak psal hlavně o tom, co se v tu chvíli odehrávalo – o vyšetřování nehod, společných zátazích s českými policisty, pronásledování nacistů, hlídkové činnosti. Jeden z mých nejoblíbenějších příběhů se odehrál v Plané. USO (United Service Organizations) organizovala představení v Mariánských Lázních. Otec se nemohl zúčastnit, protože měl službu. Místní po obou stranách ulice sledovali projíždějící konvoj. Najednou se mezi tanky na druhou stranu rozhodlo přeběhnout děvčátko. Byl slyšet křik žen. Tatínek se otočil a zahlédl dlouhé blonďaté vlasy. Rozběhl se, podařilo se mu děvče zachytit, strhnout zpět a zachránit. Posádka tanku ji neviděla. Děvčátko odnesl zpět k ženám, které propukly v nářek. Nakonec byl rád, že na představení nebyl. Tato událost mohla skončit zcela jinak. A další příběh je také z Plané. Společně s kolegou vojenským policistou Fredem Nugentem trávil tatínek večer v místnosti na radnici. Náhle zaslechli, jak k nim po schodech někdo rychle běží a německy křičí: „sestra nemocná“. Šli se tedy podívat, co se děje. Německá dívka jim řekla, že si její sestra vzala jed. Dozvěděla se totiž, že byl její manžel sloužící v armádě zabit. A aby toho nebylo málo, byla navíc těhotná. Vojenská policie převezla tuto ženu k americkým lékařům, ti ji a její nenarozené dítě zachránili. Jako projev díků byli policisté pozváni na večeři k rodině ženy. Když tatínek s Fredem přišli, rodina je usadila. Měli jíst první a rodina by se navečeřela později. Asi to tak u nich bylo zvykem. Tatínek s Fredem ale odpověděli, že buď budou jíst všichni pohromadě nebo odejdou. A tak jedli společně s rodinou.
Poznamenala nějak vašeho tatínka účast v bojích druhé světové války?
Tatínek byl z armády propuštěn 31. března 1946, vrátil se do práce v policejním sboru v Covington Kentucky. V roce 1964 se stal detektivem. Do důchodu odešel 1. března 1979 v hodnosti plukovníka, po 36 letech nepřetržité služby. Chyběl jedině v době, kdy sloužil v armádě. Měl ještě dvě další děti – děvčata, mě a moji mladší sestru Carol. Jsem si jistá, že jej válka určitým způsobem ovlivnila, ale nejsem schopná říct jak konkrétně. Říkával, že na zemi jsme proto, abychom si vzájemně pomáhali. Sám sloužil druhým, tak to bylo i v armádě. Věřil, že se z války vrátí domů k rodině. A bude v pořádku. Nikdo z nás potomků v armádě nesloužil. Rodiče v nás však pěstovali lásku k vlasti a úctu k mužům a ženám, kteří slouží a sloužili.
Vy sama v odkazu svého tatínka a jeho spolubojovníků pokračujete. Jste tajemnicí Asociace 16. obrněné divize, jak jste se k této práci dostala?
Maminka zemřela v roce 1966. O několik let později jsme tatínka přesvědčili, aby se zúčastnil každoročního setkání Asociace 16. obrněné divize. Doprovázela jsem ho. Potkávali jsme se s jeho kamarády a s jejich rodinami. Těchto setkání se po svatbě pak účastnil i můj manžel Mickey. Byli jsme šťastní, že můžeme být s tatínkem a setkávat se s tolika veterány, nejen vojenskými policisty. Tatínek zemřel v roce 2001, my na setkání jezdili dál. V roce 2013 se ze zdravotních důvodů rozhodla odstoupit tajemnice a pokladní asociace. Na její místo jsem byla nominována a následně jednomyslně schválena. Je to pro mne další z možností, jak si tatínka připomínat a uchovávat živý odkaz celé jejich jednotky. A v roce 2017 odstoupil editor našeho zpravodaje The Sixteener. Převzala jsem tedy i tuto činnost. Zpravodaj je pro nás zásadní a pomáhá nás udržovat pohromadě. Společně si pak připomínáme a udržujeme odkaz našich otců, bratrů, dědečku a strýců. V okamžiku, kdy jsem se stala editorem zpravodaje, požádala jsem o fotografie, biografie a příběhy veteránů. Dnes mám díky tomu zajímavou sbírku. Chtěla bych, aby na mě mohl být tatínek vždy pyšný a abych mohla nadále připomínat jeho památku i památku jeho spolubojovníků. S mužem jsme také již 10 let ambasadory Honor Flights. Jedná se o americkou organizaci, která zprostředkovává veteránům cesty do Washington DC, kde navštěvují vojenské pomníky. Pro veterány je cesta zdarma. Součástí jsou aktivity, kde se na veterány vybírají peníze a rozšiřuje povědomí o Honor Flights.
A pomáhají vám v tom i sociální sítě. Před několika lety jste na facebooku sdílela fotografie amerických vojáků, které byly nalezeny v Plané v západních Čechách. Chtěla jste zjistit jejich totožnost. Povedlo se?
Skleněné negativy se 46 fotografiemi příslušníků 16. obrněné divize byly nalezeny nedaleko Plané. Předpokládáme, že fotky pořídil dr. Bergmann. Zatím se nám podařilo ztotožnit pouze čtyři. Čeká nás ještě hodně práce. Jedna dáma náhodou narazila na facebookovou stránku Asociace 16. obrněné divize a při prohlížení fotografií z Plané poznala svého tatínka. Napsala mně a já byla nadšená. Její otec se jmenoval Avery Waldman a zemřel v roce 1995. Jeho dcera Judy je již také členem asociace.
Jak dlouho už jezdíte na Slavnosti svobody do Plzně?
Poprvé jsme se s manželem Mickeym Slavností svobody zúčastnili v roce 2005, a to díky veteránům 16. obrněné divize Georgi Thompsonovi, Gene Eikeovi a Clyde Kessenovi, kteří nám účast vřele doporučili. Od té doby jsme v Plzni byli už osmkrát a přijedeme i letos. Přijíždíme, abychom uctili památku mého tatínka a těch, kteří sloužili. Pokaždé je to pro nás velký zážitek. Tatínek hovořil o tom, jak moc rád by se sám do Plzně vrátil. Bohužel nikdy nepřijel, tak jsme za něj přijeli my. Je to úžasný zážitek. Bratr se mě ptal, proč do Plzně stále jezdíme. A já odpověděla: „kvůli lidem, i po tolika letech jsou americkým vojákům tak vděční“. Řekla jsem mu, že kdyby na Slavnosti svobody přijel, tak by pochopil, proč se vracíme. Nikdy v Plzni ale nebyl. Dle mého názoru jsou Slavnosti svobody poselstvím pro mladou generaci. Důležité je nikdy nezapomenout. Vzdělávejte mladé lidi a učte je o historii, vyprávějte jim příběhy mladých mužů, kteří přišli z velké dálky zachránit svět.
Editace textu: Hana Josefová
