V maminčiných růžových bombarďákách. To je kniha Josefa Kejhy
Podobnost rozhodně není nijak náhodná. Všechny příhody v knize popsané jsou pravdivé a jejich aktéři vystupují pod svými pravými jmény. Díky tomu se mohou čtenáři seznámit s atmosférou, která v Plzni vládla v 50. a 60. letech minulého století a vzpomenout na mnoho zajímavých osobností i plzeňských figurek. Spisovatel a publicista Josef Kejha v knize s názvem V maminčiných růžových bombarďákách vzpomínal na své plzeňské dětství i dospívání. Jeho rodina do města přijela proto, že se bála vraha Mrázka.
Laureát Ceny Bohumila Polana Josef Kejha (foto: M. Pecuch)
Už jen ten název budí pozornost a úsměv…
Maminka mě koupávala v plechové vaničce uprostřed kuchyně, jak se to tehdy dělávalo. Měla velkou zásobu tehdy populárního bavlněného prádla a vždy po koupání mě do těch ‚bombarďáků‘ šoupla, abych uschnul a nebyla mně zima. Byl jsem v nich zachumlaný až po krk a bylo mně v nich blaze.
Nejste plzeňský rodák, jak se vaše rodina ocitla v Plzni?
Za to může neblaze proslulý vrah Mrázek (pozn. redakce: Václav Mrázek 1925–1957 byl sériový vrah, prokázáno mu bylo 7 vražd, první spáchal v roce 1951 v Chomutově, byl popraven). My se totiž kvůli němu stěhovali do Plzně z Droužkovic u Chomutova, kde jsem se narodil. Máma čekala se mnou v kočárku, až táta půjde z odpolední šichty, a tenhle vrah se tam pohyboval, máma se s ním potkala a ten samý den jednu ženu zabil. Byl to pro celou rodinu nepříjemný zážitek, a tak jsme se odstěhovali do Plzně, do činžáku, který stál naproti Peklu a který patřil tátově babičce. Máma se ale nechtěla tak úplně vzdát zvyklostí venkovského života, a tak jsme si přivezli slepice a králíky.
Jak knížka vznikala? Oživoval jste si vzpomínky pomocí fotografií nebo třeba záznamů z deníků? Chodil jste na místa svého dětství?
To vůbec ne. Dům už nestojí, celý blok byl zbourán v roce 1967. Fotky ani zápisky jsem nepotřeboval. Vzpomínky z dětství a dospívání jsou velmi silné, snažil jsem se však na ně pohlédnout s úsměvem a nadhledem. První čtyři kapitoly jsem napsal v roce 2000, kdy máma zemřela. Pak jsem to nechal ležet, neboť jsem pracoval v novinách a po práci jsem už na nějaké psaní neměl sílu ani náladu. Kniha vznikala průběžně, tedy dvě desítky let, a to, co nakonec vyšlo, je asi desátá verze. Mezitím jsem vydal jiné knihy, především populárně naučné a také knihu pohádek.
Důležitou roli v knize, a tedy i ve vašem životě hraje tramping a bigbít...
V roce 1959, kdy jsem chodil do 5. třídy, dal můj o hodně starší brácha dohromady band, zkoušelo se u nás v suterénu. A měli černošskou zpěvačku Sally Sellingovou, jinak Slávku Růžičkovou, a já z ní byl úplně ‚paf‘. Jejím otcem byl americký voják. K mému překvapení se objevila po prázdninách v mé třídě, byla totiž chronická záškolačka a několikrát propadla. Tak nějak začal můj vztah k bigbítu. Později jsme chodili třeba na Black Stars, kteří hráli U Bradů, nebo do Měšťanské besedy na Hell Devills, velkou událostí byl koncert ‚francouzského Elvise‘ Johnny Hallydaye v roce 1966 v lochotínském amfiteátru. No a trampovat jsme jezdili už od 7. třídy k Pňovanům, na Střelu i k rybníkům u Blatné i na Slovensko. Později ale ten bigbít nad trampováním převládl, protože tam byly holky.
Text: Hana Josefová
