Příběh znaku města
Plzeňský městský znak prošel ve své historii řadou vývojových změn, kdy byl postupně rozmnožován o další heraldické figury. Nejstarší verzí byl červený štít se stříbrnou chrticí ve skoku, se zdviženým ocasem a zlatým obojkem. Tuto podobu měl znak před rokem 1433.
K rozšíření původního erbu došlo v období husitství, kdy si Plzeňští pravděpodobně svévolně vložili do erbu zlatého dvouhrbého velblouda jako připomínku toho, že stateční obránci města v době husitských válek svým neohroženým výpadem ukořistili velblouda, kterého měli ve svém táboře město obléhající husité. Původní barva pole nebyla ovšem zelená, ale modrá (k záměně došlo v roce 1578 v papežské kanceláři při dalším polepšování znaku). Podle tradice bylo znamení velblouda darováno Plzeňským císařem Zikmundem Lucemburským, bezpečné doklady pro to ale chybějí. Následně si Plzeňané opět svévolně doplnili erb postavou anděla-štítonoše.
K další změně erbu došlo za vlády Jiřího z Poděbrad. Za věrnost Římu obohatil papež Pavel II. Plzeňským jejich znak, když 5. června 1466 vydal bulu, jíž přidával k oběma starším polím plzeňského erbu dvě nová a zároveň povoloval městu pečetit červeným voskem (Archiv města Plzně, Sbírka listin, i. č. 20, sign. I 182). Od té doby tvořil plzeňský erb čtvrcený štít s kusy, které symbolizovaly papežskou stolici a poměr Čech k římské říši. V prvním stříbrném poli jsou dva svázané, vzhůru postavené, od sebe odvrácené zlaté klíče. Ve druhém zlatém poli je vpravo hledící zbrojnoš s připásaným mečem, který podpírá pravicí pravou polovinu černého orla s roztaženým křídlem a s vyplazeným jazykem.
Ve druhé polovině 15. století si Plzeňští opět rozmnožili erb, tentokrát o srdeční štítek, do něhož vložili složitý obraz pečeti z doby založení města. Srdeční štítek byl červený a v něm stříbrná hradba s cimbuřím o pěti stínkách mezi dvěma stříbrnými věžemi. Dole měly otevřenou branku a nad ní vysoké okno. Uprostřed hradby byla otevřená gotická brána, ve které stál vlevo hledící král v plášti. Měl na hlavě helm s klenotem složeného orlího křídla, v pravici držel o rameno opřený obnažený meč a levicí si kryl prsa trojhranným štítem, v němž byl v červeném poli stříbrný dvouocasý lev. Nad cimbuřím hradby vyrůstala stříbrná postava prostovlasé dívky, která držela v každé ruce prapor obrácený žerdí ven. V pravici měla prapor s českým dvouocasým lvem a v levici držela prapor s moravskou orlicí.
Konečnou podobu dostal plzeňský městský znak vydáním breve papeže Řehoře XIII. v Římě 1. prosince 1578 (Archiv města Plzně, Sbírka listin i. č. 47, sign. I 359). V Plzni se udála protireformace o polovinu století dříve než v jiných královských městech. Na důkaz vítězství katolictví přidal papež Řehoř XIII. Plzeňským nad dosavadní štít znaku vysoký zlatý kříž, vztyčený na zeleném trojvrší. V trojvrší bylo zlatými majuskulními písmeny napsáno „IN HOC SIGNO VINCES“ (V tomto znamení zvítězíš).
Papežské breve přinášelo pod textem barevné vyobrazení nového plzeňského erbu, z něhož je patrné, že do znaku byly doplněny i jiné heraldické prvky. Po obou stranách kříže se pnula odspodu zelená olivová ratolest. Za spodními pahorky byly dva dobové helmy přirozené barvy s podbradkem, které se od sebe odvracely. Podle pravého helmu trčela kosmo vzhůru zespodu štítu halapartna. Podél levého helmu čněl šikmo vzhůru buzikán. Breve oficiálně potvrzovalo i dříve již používaný srdeční štítek. Štítonoš-anděl měl mírně rozepjatá křídla, stál na zeleném trávníku za štítem a rukama přidržoval horní rohy štítu. Jeho spodní šat byl zelený, plášť šedofialový, měl zlaté vlasy dolů splývající, na hlavě křížek a kolem ní zlatou záři. V této listině je poprvé plzeňský znak doložen barevně.
Znak se beze změn užíval až do roku 1948, v následujícím období bez štítonoše a od roku 1990 opět v původní podobě.
